katastrofy

Povodně v České republice v letech 1997 a 1998 :

2010-01-03T15:10:00.000-08:00

Povodně v České republice v letech 1997 a 1998

2009-06-04T06:11:00.000-07:00

V prvních dvou týdnech července 1997 došlo k rozvodnění řeky Moravy, Bečvy, Svitavy, Svratky, Labe a dalších řek na území Moravy a východních Čech. Během několika dní bylo zaplaveno rozsáhlé území včetně některých velkých měst: 9.7. Olomouc a Ostrava, Hradec Králové, 10.7. Kroměříž, 11.7. až 13.7. Uherské Hradiště a Kolín. Povodní byla zničena obec Troubky nedaleko Přerova. Při záplavách zahynulo asi 50 lidí.
Varování a ochrana před povodněmi :
Jako prevence před povodněmi se provádějí různé úpravy koryt řek a jejich okolí. Nejdůležitější a nejstarší ochranou proti povodním je stavba hrází, které mají chránit lidská sídliště a zemědělskou půdu v oblastech údolní nivy. Hráze jsou stavěny obvykle z materiálu, který je k dispozici, a zpevňují se betonem a kameny. Další ochranou před povodněmi je úprava koryta řek. Koryto se prohlubuje a rozšiřuje. Dříve se tok některých řek napřimoval, ale ukázalo se, že jde o nevhodnou úpravu. Důležitou ochranou před povodněmi jsou vodní kanály, které odvádějí přebytečnou vodu. U velkých toků se stavějí retenční nádrže, hráze a přehrady.

Říční povodně

2008-11-26T09:52:00.000-08:00

Říční povodně jsou katastrofy, které lidstvo zavinilo samo svojí činností v přírodě. Lidé osídlili povodňové nivy v údolí řek, vymýtili lesy z povodí řek.
Ekologická organizace Hnutí Duha například ve své tiskové zprávě uvedla, že ničivé povodně mohly být daleko mírnější, pokud by lesní porosty v postižených oblastech měly přirozenou druhovou a věkovou skladbu a pokud by se zachovala rozmanitost zemědělské krajiny. Ve zprávě se dále uvádí, že přední experti se shodují, že globální ekologické změny mohou vést k celosvětovému zvýšení obdobných ničivých katastrof.

Přírodní katastrofy

2008-10-09T00:57:00.000-07:00

2. Sopečné erupce
Sopečné erupce mají svůj zdroj hluboko pod zemským povrchem. Sopka je vyvýšenina tvořená sopečným materiálem, která je spojena s magmatickým krbem pod povrchem ve hloubce asi 30 až 100 km. Magma je tavenina tvořená převážně křemičitany. K roztavení magmatické horniny dochází pravděpodobně kvůli vysoké koncentraci radioaktivních prvků, která svým radioaktivním rozpadem uvolňují značné množství tepla. Jiným zdrojem tepla může být vysoký tlak, který zvyšuje teplotu horniny. Tektonickými poruchami může být magmatický krb spojen s povrchem. Magma puklinami stoupá k povrchu, tlak klesá a unikají vodní páry a jedovaté plyny. Vzniká sopečná činnost, jejíž důsledkem je vznik sopky.
Předpovědi a ochrana před erupcemi sopek:
Oběti sopečných výbuchů jdou do statisíců. Sopečnou činnost lze rozdělit do několika dílčích procesů, které lze seřadit podle počtu obětí na životech a materiálních škod: - žhavá sopečná mračna (směs žhavých plynů a tefry) - spad tefry (popel, lapilly, písek a sopečné pumy) - následky sopečné činnosti (hladomor, otravy) - sopečné bahnotoky - výrony lávy a lávové proudy - jedovaté plyny
Předpověď sopečné činnosti je založena na dlouholetých pozorováních. Většina nebezpečných sopek je pod trvalým dozorem. Jsou sestaveny mapy vulkanického rizika. Některé sopky vybuchují v téměř pravidelných intervalech a lze jejich erupce snadno předpovědět.
3. Ničivé sesuvy půdy
K sesuvům půdy dochází, když je porušena stabilita svahu. Síly, které udržují soudržnost půdy nebo horniny, začnou být slabší než gravitace a celá hmota se dostane do pohybu.
Půda se může ze svahu posouvat nepatrnou rychlostí. Někdy se zvětralé skály mohou sesouvat rychlostí až několik metrů za den. Konečně může dojít k náhlému uvolnění velkého objemu horniny, který se zřítí vysokou rychlostí.
Sesuv je definován jako náhlý pohyb hornin, při němž se sesouvající hmota oddělí od pevného podloží zřetelnou smykovou plochou. Sesuvy půdy mohou ohrozit obydlí, sídliště, dopravní komunikace a inženýrské sítě, zemědělské pozemky. Podmořské sesuvy mohou přetrhat telefonní a telegrafní kabely. Sesuvy vážně ohrožují vodní díla, zejména přehrady. Mohou zahradit údolí, vytvářet dočasná jezera a tím způsobit záplavy. Sesuvy horniny mohou v jezerech nebo zátokách vyvolat ničivé vlny. Při sesuvech většinou nedochází ke smrti stovek lidí, ale sesuvy způsobují značné materiální škody.

Přírodní katastrofy

2008-10-07T00:29:00.000-07:00

5 odpovídá zhruba energii první jaderné bomby
6 odpovídá zhruba energii první jaderné bomby
7 nad touto hodnotu jde o velká zemětřesení
8 zemětřesení v San Fransiscu v roce 1906
8,4 aljašské zemětřesení v roce 1964,
asámské zemětřesení v roce 1950
8,6 odpovídá energii asi třímiliónkrát větší,
než měla první jaderná bomba
8,9 zřejmě zemětřesení v Lisabonu v roce 1755
Důsledky zemětřesení:
Při silnějších zemětřeseních většina lidí propadá panice. Uvádí se, že při slabém zemětřesení v roce 1976 u nás lidé vybíhali z vyšších podlaží panelových domů na chodby a na schodiště. Přitom schodiště se v budově obvykle zřítí jako první.
Na ulici se menší zemětřesení obvykle nepozná kvůli provozu na silnicích. Silnější zemětřesení se projeví drnčením oken, opadáváním omítky, pádem nestabilních zdí a komínů, praskáním zdí, porušením dlažby a asfaltového povrchu a vznikem puklin v zemi. Zdvihají se mračna prachu.
Ve volné přírodě lze rozeznat jen větší zemětřesení. Vytvářejí se malé pukliny v půdě, pak větší pukliny, půda se rozrušuje, vystřikují gejzíry písku, pohybují se balvany, dochází k sesuvům větších svahů, vylévá se voda z vodních nádrží a řek. Při větších zemětřeseních lze pozorovat vlnění povrchu.
Předpovědi a ochrana před zemětřesením:
Předpovědět zemětřesení mohou jak odborníci, tak amatéři. Současná geofyzika připravila pro potřeby praktické geologie velké množství vědeckých poznatků. Podle psychotroniky člověk sám velmi citlivě reaguje na změny, které se odehrávají pod terénem.
Tsunami:
Některá zemětřesení jsou provázena ničivými mořskými vlnami, které pustoší pobřeží. Tsunami jsou dlouhé vlny katastrofického rázu vzniklé zejména tektonickými pohyby mořského dna. Tsunami má vlnovou délku od 150 do 300 km (vlnovou délkou zde rozumíme vzdálenost od vrcholu jedné vlny k druhé). Amplituda vlny je přitom jen několik desítek centimetrů, nejvýše několik metrů. Jak se vlna dostává na mělký kontinentální šelf, její amplituda se zvyšuje a mění se v pohybující vodní stěnu. Když se tlačí do mělkých zálivů nebo do ústí řek, její výška ještě roste. Rychlost tsunami je přímo úměrná hloubce oceánu. Pro střední hloubku Tichého oceánu 4000 m byla teoretická rychlost stanovena na 716 km/h. Nejvyšší změřená rychlost tsunami přesáhla 1000 km/h. Skutečná rychlost tsunami bývá nižší, asi 400 až 500 km/h.

Přírodní katastrofy

2008-08-11T04:00:00.000-07:00

• Zemětřesení
o Tsunami:
• Sopečné erupce
• Ničivé sesuvy půdy
• Tropické cyklóny,Tornáda a jiné větrné víry, Prachové bouře
• Smrtící biologie
• Katastrofy přicházející z kosmu
o Asteroidy a komety
o Jiné kosmické příčiny vymírání
o Záblesky gama záření
• Živočišní a rostlinní škůdci
• Likvidace lesů
• Změny globálního klimatu (Globální oteplování!)
• Eroze půdy
• Havárie ropných tankerů
• emise v ovzduší, kyselé deště a smog
• Radioaktivní zamoření
• Války
1. Zemětřesení
Zemětřesení zasahuje velmi rychle a během několika desítek sekund po sobě zanechává zpustošené město a desetitisíce mrtvých. Přes veškerou snahou seizmologů přichází zemětřesení většinou zcela neočekávaně.
Při pohybu desek mohou nastat tři případy. Desky se mohou pohybovat od sebe, mohou se srážet nebo podsouvat nebo se mohou pohybovat podél sebe. Pohyb není rovnoměrný, ale trhavý. Každý náhlý pohyb může znamenat zemětřesení.
Řada států je často postihována ničivými zemětřeseními. Japonsko je jedním z ostrovních oblouků, pod kterým se podsunuje pacifická deska pod eurasijskou. Írán, Turecko a část Střední Asie leží blízko rozhraní mezi indickou a eurasijskou deskou. Guatemala leží na rozhraní desek karibské a jihoamerické. Sicílie a Řecko leží na hranici desek africké a eurasijské.
• Mezi délkou zlomu a velikostí zemětřesení byla nalezena přímá úměrnost. Byl odvozen vztah
M = 2 log L + 1,7
kde M nejvyšší magnituda zemětřesení a L je délka zlomu v km.
M popis
0 nejmenší zemětřesení zachytitelná přístroji
2,5 – 3 lze postihnout lidskými smysly v blízkosti epicentra zemětřesení
4,5 blízko epicentra mohou být menší škody.

Přírodní katastrofy

2008-08-07T06:33:00.000-07:00

Úvod
Pod pojmem katastrofa si představujeme pohromu způsobující lidské neštěstí, utrpení, smrt a zničení hodnot. Podle příčin lze katastrofy obecně klasifikovat na přírodní katastrofy, jejichž příčinou jsou přírodní procesy, na ekologické katastrofy, jejichž příčinami jsou důsledky zásahů lidstva do biologické rovnováhy a katastrofy sociální, jejichž příčiny lze hledat v přímé činnosti člověka nebo skupin lidí. Přírodní katastrofa je rychlým přírodním procesem mimořádných rozměrů, který je primárně způsoben gravitací, zemskou rotací nebo rozdílem teplot. Katastrofy mohou nastat rychlým pohybem zemské hmoty (zemětřesení, sesuvy půdy), uvolněním hlubinné zemské energie a jejím převedením na zemský povrch (sopečná činnost a zemětřesení), zvýšením vodní hladiny řek, jezer a moří (povodně a záplavy, mořské tsunami), mimořádně silným větrem (orkány, tropické cyklóny).
Přírodní katastrofy lze klasifikovat podle různých hledisek. Jedním z nich je místo vzniku příčin katastrofy. Některé příčiny lze hledat pod povrchem v zemské kůře, jiné v hydrosféře a další v atmosféře planety Země. Pod zemským povrchem mají svoji příčinu zemětřesení a sopečné erupce. Na zemském povrchu vznikají sesuvy půdy, povodně, bouřlivé přílivy a tsunami. V atmosféře vznikají tropické cyklóny, tornáda a prachové bouře. Mezi jednotlivými typy katastrof existují přímé a nepřímé souvislosti. Sopečný výbuch může vést k zemětřesení a ke vzniku tsunami. Zemětřesení může vést k ničivým sesuvům půdy a ty zase mohou vést k povodním. Atmosférické bouře a tropické cyklóny mohou způsobit povodně.
V městských aglomeracích může zemětřesení vést k ničivým požárům a výbuchům plynu, k přerušení zásobování pitnou vodou a elektrickou energií, k porušení kanalizace. Zemětřesení může vést k protržení hrází přehradních nádrží. Sopečný výbuch může vést k otrávení pastvin a zničení zemědělských plodin. Povodně zase mohou vést k otrávení spodních vod a studní a ke vzniku ohnisek nakažlivých nemocí.

2008-08-01T12:42:00.000-07:00

Typ katastrofy Počet mrtvých

1 sucha
?

2 tropické cyklony, hurikány, tajfuny
499 000

3 zemětřesení
450 000

4 záplavy (jiného původu než ad 1)
194 000

5 tornáda a bouřky
29 000

6 sněhové bouře
10 000

7 sopečné výbuchy
9 000

8 vlny veder
7 000

9 laviny
5 000

10 zemní laviny
5 000

Celkem
739 000 + ?

tabulka 1

Tabulka udává počty obětí, které si přírodní katastrofy vyžádaly od roku 1947 do roku 1980. Podtrženě zvýrazněný text znázorňuje, na která čísla má vliv klima, potažmo mohou být v budoucnu ovlivněna globálním oteplením. Počet obětí ničivých such, která velmi pravděpodobně patří na první příčku, nelze přesně spočítat, jelikož následky těchto pohrom se projevují pomaleji.

2008-07-30T02:37:00.000-07:00

S rozumným přijetím kolektivní viny by se udělal veliký krok kupředu. Avšak to samo o sobě ještě neznamená vyléčení, stejně jako se žádný neurotik neuzdraví pouhým porozuměním. Ještě je třeba odpovědět na otázku: Jak já žiji s tímto stínem? Jakého postoje je zapotřebí, aby se i navzdory zlu dalo žít? K tomu, aby se našly odpovědi na tyto otázky, je zapotřebí dalekosáhlé duchov¬ní obnovy, která nikomu nemůže být dána, ale které musí člověk dosáhnout sám. Také není možné bez revize používat staré for¬mule, které měly kdysi hodnotu, neboť věčné pravdy nelze mecha¬nicky předávat: věčné pravdy se musejí v každé epoše nově zrodit z lidské duše.

2008-07-08T05:02:00.000-07:00

2008-06-23T01:05:00.000-07:00

Kde je vina velká, může se k ní přidružit také ještě větší milost. Taková událost způsobuje vnitřní proměnu, která je nekonečně závažnější než politické a sociální reformy, jež vesměs k ničemu nejsou v rukou lidí, kteří sami nejsou v pořádku. Na to se stále znova zapomíná, poněvadž jsme fascinováni poměry kolem nás, a proto strnule stojíme, místo abychom zkoušeli svá srdce a svě¬domí. Každý demagog z těchto lidských slabostí těží tím, že s po¬křikem co možná největším poukazuje na to, co je vnější a co není v pořádku. V prvé řadě a absolutně rozhodujícím způsobem však není v pořádku člověk.
Němec má dnes jedinečnou možnost obrátit svůj pohled k vnitř¬nímu člověku, i když jeho vnější život je těžký. A tím by mohl napravit hřích opomenutí, který se těžce dotýká celé naší kultury: všechno se dělalo pro venek, vědy člověk zušlechtil do nepředsta¬vitelnosti, techniku vystupňoval do nezměrnosti, avšak člověka samého, jenž by měl tyto nádherné věci rozumně řídit a spravovat, toho jednoduše předpokládáme, aniž bereme v úvahu skutečnost, že mravně a psychologicky není těmto změnám ještě vůbec při¬způsoben, ale že se naivně, jako nějaký černoch těmito nebezpeč¬nými hračkami kochá, a přitom vůbec netuší, jaký stín za ním číhá na příležitost, aby ji uchopil lačným chvatem a obrátil ji ja¬ko zbraň proti ještě nedospělému, dětinsky nevědomému člověku. Kdo jiný onu bezmoc, ono vydání napospas temné moci zažil bez¬prostředněji než právě Němec, který padl do spárů Němců?

2008-06-19T03:00:00.000-07:00

Není to jen německý osud, ale je to i osud evropský. My všichni můžeme poznat stín, který se vznáší za člověkem této doby. Ne¬musíme Němci vyčítat ďábelského skřeta. Skutečnosti mluví sro¬zumitelnou řečí, a kdo této řeči nerozumí, tomu není pomoci. Kaž¬dý musí vlastně vypátrat sám u sebe, co je potřeba s tou strašlivou vizí udělat. Vždyť to opravdu není nic zanedbatelného, když člověk ví o své vlastní vině a o svém vlastním zlu, a není to zrovna výhra, když ztratí svůj stín z očí. Vědomí viny má totiž tu přednost, že člověk je v důsledku toho schopen na své vině něco změnit nebo zlepšit. Co zůstává v nevědomí, to se jak známo nemění nikdy, jen ve vědomí se dají provést psychologické korektury. Vědomí viny se proto může stát mocným morálním popudem. Při každé léčbě neurózy se musí vyhledat stín, jinak se nic nemůže změnit (což ostatně není žádná nově objevená pravda). V tomto ohledu spolé¬hám na ty části těla německého národa, které zůstaly zdravé, že z těchto skutečností vyvodí závěry. Bez viny není bohužel žádné duševní zrání a žádné rozšíření duchovního horizontu. Copak to říkal Mistr Eckhart?: „Proto Bůh také zavěsil bídu hříchu nejčas¬těji právě nad lidmi, které chtěl vyvolit k velikým věcem. Pohleďte přece: kdo byl našemu Pánu milejší a příjemnější než apoštolové? Nezůstal ani jeden, jenž by neklesl, všichni byli smrtelnými hříš¬níky!"

2008-06-15T01:34:00.000-07:00

„Připodobnění Bohu" nepozvedá člověka k božství, nýbrž jen k vypínavosti a podněcuje v něm všechno zlé. Vzniká ďábelská karikatura člověka, která je pro všechno lidské nesnesitelná. Tím¬to spratkem je člověk trýzněn, a proto trýzní jiné. Je sám v sobě rozštěpen, je smíšeninou nevysvětlitelných rozporů. To je obraz hysterického duševního stavu nebo „bledého zločince", abychom mluvili jako Nietzsche. Osud konfrontoval Němce s jeho vnitřním soupeřem: Mefistofeles je konfrontován s Faustem a Faust už ne¬může říkat: „Tak tohle bylo jádro pudlíka," ale musí dodat: „To je můj rub, mé alter ego, můj bohužel až příliš skutečný, už nepopi¬ratelný stín."

2008-06-09T23:19:00.000-07:00

Je to veliký problém v oblasti celého křesťanstva: kam se poděla autorita dobra a práva, která byla až dosud metafyzicky zakotve¬na? Je to skutečně jen brutální síla, která rozhoduje o všem? Je poslední instancí skutečně jen vůle člověka, který má právě moc? Kdyby Německo zvítězilo, člověk by něčemu takovému mohl skoro uvěřit. Jelikož však tisíciletá říše násilí a bezpráví trvala až do svého definitivního zhroucení jen několik málo roků, dalo by se z toho vyvodit poučení, že žádný strom přece jenom neroste do nebe a že ty druhé síly jsou přinejmenším stejně tak činné, aby koneckonců zničily násilí a bezpráví, a že se proto nevyplácí stavět na nesprávných výchozích zásadách. Ale tak rozumně to bohužel ve světových dějinách vždycky nechodí.

2008-06-08T00:14:00.000-07:00

Němec musí pochopit rozhořčenost světa. Vždyť se od něho přece očekávalo něco docela jiného. Všichni uznávali jeho nadání a zdat¬nost a nikdo nepochyboval o jeho schopnosti vykonat něco veliké¬ho. O to hlubší bylo zklamání. Už kvůli německému osudu nesmí teď Evropan propadnout klamu, že všechno zlo je lokalizováno v Německu. Spíš si musí uvědomit, že německá katastrofa je jen krizí evropské nemoci vůbec: už dávno před Hitlerovou érou, ba ještě před první světovou válkou se ukazovaly první symptomy duchovní proměny Evropy. Středověký obraz světa se rozpadl, zmi¬zela metafyzická autorita nadřazená tomuto světu a vynořila se znovu v lidech. Vždyť Nietzsche předpověděl, že Bůh je mrtev a že jeho dědicem se stane nadčlověk, fatální tanečník na laně a blá¬zen. Je to nezměnitelný psychologický zákon, že projekce, která se stala vratkou, se opět vrací ke svému počátku. Když tedy někdo přijde na podivnou myšlenku, že Bůh je mrtev nebo že vůbec ne¬existuje, psychický obraz Boha, který představuje určitou dyna¬mickou a psychickou strukturu, se vrací zpět do subjektu a vytváří „podobnost Bohu", totiž všechny vlastnosti, které patří jen šílené¬mu člověku, a vedou proto ke katastrofě.

2008-05-22T03:20:00.000-07:00

Avšak buďjak bud', německý duch se tehdy před svou problematikou neschovával. O tom, co se dělo v době Goethově, se zmiňovat nechci. Ale Goethe předložil jako prorok svému národu Fausta se smlouvou s ďáb-lem a s vraždou Filemona a Baucidy. Když Jakob Burkhardt ří¬ká, že Faust rozezvučel v duši Němce strunu, musel Faust dozní¬vat. U Nietzscheho narážíme na ozvěnu nadčlověka, amorálního pudového člověka, jehož bůh je mrtev, a on sám se přirovnal k bož¬ství nebo spíše k démonii a je mimo dobro a zlo. A kam se u Nietz¬scheho podělo to, co je ženské, kam se poděla duše? Helena zmizela v Hádu a Eurydika se už nevrací. Ohlašuje se osudová travestie zapřeného Krista: nemocný prorok je sám Ukřižovaný, ba při po¬hledu ještě více zpátky je to sám rozsápaný Dionýsos-Zagreus. Neboť šílící prorok ukazuje zpět do dávnověku, který se stal pod¬světím. Jeho zážitek vnitřního povolání je u něho skučící lovec, bůh šumících lesů a opojení, divoch všecek posedlý duchy zvířat.
Tak jako Nietzsche na schizma křesťanství prorocky odpovídá uměním myšlenky, odpovídá na ně jeho bratr Richard Wagner uměním citu, uměním hudby. Hlučně a opojně vyplouvá germán¬ský dávnověk, aby vyplnil zející průlom církve. Wagner se zachra¬ňuje Parsifalem, což mu Nietzsche nemůže odpustit, avšak hrad svatého grálu zmizel do neznámé země. Poselství bylo oslyšeno a znamení přehlédnuto. Jen orgiasmus se roznítil a rozšířil se jako epidemie. Opojný bůh Wotan zvítězil. To odposlouchal Junger (v Mramorových útesech) správně: divoký lovec přichází do země a s ním epidemie posedlosti, větší než vše, co v tomto ohledu kdy produkoval středověk. Nikde na světě nehovořil evropský duch zřetelněji než v Německu a nikde nezůstal tragičtěji nepochopen.
Teď Německo zakusilo smlouvu s ďáblem a její nevyhnutelné následky, je rozsápáno jako Zagreus, zhanobeno divochy svého Wotana, obelstěno o zlato a světovládu, pošpiněno výměty nej¬hlubší propasti.

2008-05-19T04:35:00.000-07:00

Ale ďábel (skrze nešťastné založení říše v r. 1871) vyšel vstříc německému duchu vnadidlem moci, materiálního vlastnictví a ná¬rodní pýchy a přiměl národ k tomu, aby své proroky napodoboval a bral je doslova, ale aby je nepochopil. A tak se duchovní Němec dal svést těmito neblahými klamy, dávno známými satanskými pokušeními, místo aby se zabýval bohatstvím svých duševních možností, které mu právě díky velkému napětí mezi jeho vnitřními protiklady poskytovaly výhodu. Němec zapomněl na své křesťanství, svého ducha prodal za techniku, svou morálku vyměnil za cynismus a své nejvyšší snažení zaprodal silám ničení. Všichni ostatní jistě dělají něco podobného, existují však opravdu vyvolení lidé, kteří něco takového dělat nesmějí, protože by měli usilovat o vyšší poklady. Německý národ každopádně nepatří k těm, které se mohou beztrestně kochat mocí a vlastnictvím. Zamysleme se nad tím, co pro Němce znamená antisemitismus: pokouší se nej¬větší vlastní chybu vymýtit v někom jiném. Už jen na tomto sym¬ptomu by býval Němec mohl poznat své zhoubné scestí.
Po poslední světové válce měl svět začít přemýšlet, a především pak Německo, které je vlastním orgánem evropské problematiky. Avšak duch se proměnil v „ne-ducha", odvrátil se od svých rozho¬dujících otázek a hledal řešení ve své vlastní negaci. Jak jiné to bylo v období reformace. Na nedostatečnost tehdejšího křesťan-ského světa odpověděl německý duch činem reformace: způsobem odpovídajícím německému uvolňování páru protikladů - poně¬kud příliš extrémně - bylo s vaničkou vylito i dítě.

2008-05-15T10:17:00.000-07:00

To, co jsme teď zažili v Německu, je jen první výbuch všeobec¬ného duchovního odcizení, invaze nevědomí do prostor zdánlivě obstojně uspořádaného světa. Celý národ a navíc nesčetné miliony lidí z národů jiných byly strženy do krvavého šílenství zničující války. Nikdo nevěděl, co se s ním děje, nejméně pak Němec, který se svými vedoucími psychopaty dal hnát na jatka jako zhypnoti¬zovaná ovce. To je ostatně povaha vyvolenosti Němce, že vůči du¬chovnímu nebezpečí, které doléhalo na Evropu, projevil nejmenší odpor. Na základě svého nadání by snad Němec mohl být i tím, kdo by z prorockého případu Nietzscheho dokázal vyvodit závěry, které by mohly Evropu před katastrofou zachránit. Nietzsche je německý až do poslední nitky své povahy, až po nepochopitelný, výlučný symbolismus svého šílenství. Z psychopatické slabosti se zabývá „plavou bestií" a „nadčlověkem". Jistě to nebyly zdravé prvky německého národa, které těmto patologickým fantaziím po¬mohly k úspěchu, jenž překonal vše, co zde až dosud bylo. Spří¬zněná slabost německé povahy se pro hysterické fantazie tohoto druhu ukázala jako přístupná i přesto, že Nietzsche nejen velmi kriticky smýšlel o německém šosákovi, ale sám kritice poskytl rozsáhlou útočnou plochu. Německý duch tak opět dostal cennou příležitost k sebepoznání - a propásl ji. Co všechno by se tehdy dalo poznat ze sentimentálnosti a přepjatosti Wagnerovy hudby.

2008-05-02T03:53:00.000-07:00

Od nepamětných dob byla příroda vždycky oduševně¬lá. Teď žijeme poprvé v odduševnělé a odbožštěné přírodě. Nikdo nepopře významnou roli, kterou v minulosti hrály tyto síly lid¬ské duše označované jako „bohové". Pouhým aktem osvícenství přestali sice přírodní bohové platit, ne však příslušné psychické faktory, jako je například sugestibilita, nekritičnost, úzkostnost, sklon k pověrám a předsudkům, zkrátka všechny známé vlastnos¬ti, které umožňují posedlost. Ačkoli je příroda odduševnělá, jsou psychické podmínky, které produkují démony, stejně aktivní jako předtím. Démoni také skutečně nezmizeli, ale jen změnili podobu. Staly se z nich nyní nevědomé psychické síly. S tímto resorpčním procesem šla ruku v ruce vzrůstající inflace já, což se dost zřetel¬ně projevuje asi od 16. století. Člověk konečně začal vnímat psy¬che, začal dokonce objevovat nevědomí, což - jak dokazuje histo¬rie - byla zvlášť trapná záležitost. Vždyť člověk si myslel, že se vypořádal se všemi přízraky, a tu se ukázalo, že už sice nestraší v komoře mezi harampádím nebo na staré zřícenině, ale patrně v hlavách zdánlivě normálních Evropanů. Rozšířily se tyranské, obsedantní, entuziastické, zaslepující ideje a lidé začali věřit nej¬absurdnějším věcem, jak to právě dělají posedlí šílenci.

2008-04-26T02:31:00.000-07:00

Vždycky jsem si přál, abych se mohl na Evropana podívat jinýma očima, a také se mi poštěstilo na mnoha cestách navázat tak blízké vztahy s exotickými lidmi, že jsem byl schopen se na Evropana podívat jejich očima. Běloch je nepochyb¬ně nervózní, uspěchaný, neklidný, nestabilní a (v očích exotických lidí) posedlý nejztřeštěnějšími myšlenkami bez ohledu na nadání a energii, díky nimž si všeobecně připadá jako nadřazený. Haneb¬né činy, kterých se dopustil na exotických národech, se nedají spočítat, čímž se ovšem - dobře si to pamatujme - nepromíjí ani jediný nový hanebný čin; špatný jednotlivec rovněž není o nic lep¬ší, když se pohybuje v nekonečně veliké špatné společnosti. Pri¬mitivové se bojí konvergujících os pohledu Evropana, které se jim zdají jako malochio (zlověstné). Jeden náčelník kmene Pueblo se mi svěřil s přesvědčením, že všichni Američané (jediní běloši, kte¬ré znal) jsou pomatení, a svůj názor odůvodňoval tak, že v tom člověk bez problémů mohl poznat popis posedlého. Proč ne, vždyť jsme v sobě také - poprvé od pravěku - dokázali zadusit celou původní oduševnělost přírody; bohové nejenže sestoupili ze svých nebeských planetárních obydlí nebo z nich spíš byli odstraněni a proměnili se především v chronické démony, ale i jejich množ¬ství, ve kterém se ještě v dobách Paracelsových vesele proháněli po horách, lesích, vodách a lidských příbytcích, se vlivem vzrůs¬tající vědecké osvěty scvrklo na nepatrné zbytky a nakonec zmi¬zelo docela.

2008-04-19T09:27:00.000-07:00

V této souvislosti bych se chtěl také zmínit o tom, že v zahra¬ničním tisku jsou mi do úst vkládána prohlášení, která jsem ni¬kdy neučinil. Mé autentické názory jsou obsaženy v tomto článku. Všechno, co jisté tiskové zprávy tvrdí kromě toho nebo kolem toho, může čtenář klidně pominout jako podvod.)
Se zřetelem na tyto hrozné věci bude znamenat opravdu málo, když diagnózu méněcennosti jednou obrátíme a místo na zavraž¬děného ji použijeme na vraha, a to s plným soucitem, že zraníme všechny Němce, kteří protrpěli svou národní bídu s plným pocho¬pením. Ano, člověku to působí bolest, když působí bolest jinému. Avšak my jako Evropané - k nimž patří Němci jako bratři - jsme zraněni, a proto zraňujeme, jak už bylo řečeno, ne proto, abychom mučili, nýbrž proto, abychom nalezli pravdu. Stejně jako kolektivní vina týká se i diagnóza duchovního stavu celého náro¬da a navíc ještě celé Evropy, jejíž duchovní stav už delší dobu vůbec není normální. Ať to tedy zní příjemně, anebo nepříjemně - jakpak je tomu s naším uměním, nejjemnějším registračním ná¬strojem duše národa? Copak znamená všude rozšířená nadvláda nepředstíraného patologična v malířství? Ta atonální hudba? To dalekosáhlé působení záhadného Ulyssa atd? V jádru je to totéž, co se v Německu stalo v politice. Evropan, běloch vůbec, je ovšem těžko schopen posoudit své vlastní duchovní rozpoložení. Vězí v něm příliš hluboko.

2008-04-09T03:42:00.000-07:00

(Na tomto místě je v prvním vydání ...
Srov. Neue Schweizer Rundschau, s. 81 a násl. Čtenáře, který má obzvláštní zájem, odkazujeme kromě toho na svazky korespondence (nakladatelství Walter, Olten 1972/73). Odstavce v závorce v angloamerickém vydání Jungových Sebraných spisů chybějí.
... pasáž o zvěsti o pastoru Niemollerovi, která byla svého času velice rozšířená v tisku. Toto místo vypouštím, protože podle novějších informací, které se ke mně dostaly, události tak neprobíhaly. Protože se mi zvěst o tom, že prý se pastor Niemoller chtěl dát vládě k dispozici jako veli¬tel ponorky, zdála přece jen příliš příšerná, uvedl jsem ji také jen v tázací formě. Psal jsem: „Tomu, že... Niemoller dobrovolně a s plným vědomím o řádění vlády nabídl svou ruku a pomoc? Pevně doufám,... že tato zvěst není pravdivá." Protože se mi z dů¬věryhodné strany dostalo jiného vylíčení, nechci těmi zvěstmi za¬těžovat někoho, kdo je nevinen, a proto jsem v tomto druhém vy¬dání svého článku vypustil všechno, co jsem v této věci předkládal k úvaze. Vždyť znám příliš dobře z vlastní zkušenosti, jaké odpor¬né síly se podílejí na tvoření pověsti, než abych chtěl poskytovat pomoc nekontrolovaným a neodpovědným projevům názorů. Pas¬tor Niemoller se v současném Německu osvědčuje jako konstruk¬tivní mravní síla, které můžeme přát jen co možná největší úspěch.

2008-04-07T05:08:00.000-07:00

Zastíráním pravdy se žádná hysterie nevyléčí, a to ani hysterie jednotlivce, ani hysterie národa. Můžeme však o celém národě říci, že je hysterický? Můžeme i nemůžeme tak učinit ve stejné míře jako v případě jednotlivce. Ani nejpomatenější člověk není pomatený totálně. Nemálo funkcí je u něho ještě v normálním stavu a může mít dokonce období, ve kterých je docela normální. O co víc to tedy platí v případě hysterie, kde vlastně existuje jen zveličování a přehánění na straně jedné a oslabení až přechodné ochromení na straně druhé. Hysterik je i přes svůj psychopatický stav téměř normální. Lze rovněž očekávat, že mnohé části psy¬chického těla národa jsou naprosto normální, i když celkový vý¬sledek nemůžeme označit jinak než jako hysterický.
Němec má nepochybně svou vlastní psychologii, která jej přes tolik obecných lidských vlastností pořád ještě odlišuje od soused¬ních národů. Sami Němci přece předvedli světu, že se považují za panský národ a že si mohou dovolit nedbat žádných ohledů. Ostat¬ní národy označili za méněcenné a dokonce je zčásti vyhladili.

2008-04-02T04:58:00.000-07:00

Kdybychom takovou válku začali my Švýcaři, kdybychom právě tak slepě nedbali všech zkušeností, všech varování, všech znalostí světa, kdybychom nakonec zřídili nějaké originální vydání Bu¬chenwaldu, byli bychom jistě nepříjemně udiveni, kdyby někdo venku tvrdil, že Švýcaři jsou všichni dohromady pomatení. Žádný rozumný člověk by se nad takovým závěrem nepodivoval. Avšak dá se něco takového říci o Německu? Nevím, co si o tom myslí sami Němci. Vím jen, že se u nás v době cenzury takové věci na¬hlas říkat nesměly a teď se zase neříkají z ohledu na Německo, které je na dně. Ano, ale kdy se potom člověk může odvážit pokusu o vytvoření nějakého názoru? Mně se zdá, že dějiny posledních dvanácti let jsou chorobopisem hysterika. Pravda se nemá před nemocným skrývat, protože když lékař stanovuje diagnózu, dělá to ne proto, aby nemocnému způsobil újmu, aby ho tím třeba ponížil nebo zhanobil, naopak, diagnóza je součástí lékařského porozu¬mění hledajícího lék. Neuróza nebo neurotická dispozice nejsou nic nečestného, je to handicap, případně facon dej parter. Neuróza není žádná smrtelná choroba, ale zhoršuje se jen tou měrou, v jaké o ní člověk nechce nic vědět. Když říkám o Němcích, že jsou du¬ševně nemocní, jsem přece blahovolnější, než kdybych říkal, že jsou zločinci. Nechtěl bych dráždit známou citlivost hysterika, ale teď už nesmíme přehlížet všechny trapnosti a pomáhat nemocné¬mu zapomenout na všechno, co se stalo, aby jeho chorobný stav nebyl rušen. Takovou potupu bych duševně zdravému a slušnému Němci způsobit nechtěl, že bych totiž od něho očekával zbabělost v podobě útěku před vlastním obrazem. Měli bychom mu dopřát té cti, říci mu pravdu jako muži a nezatajovat mu, že naše duše je ve své největší hloubi dotčena hrůzami, které se dály v jeho zemi a které Němci napáchali v Evropě. Jsme zraněni a pobouře¬ni, necítíme žádnou zvláštní lásku a dobrotu - tento stav se nedá úmyslně a koncentrací vůle přelhat do takzvané křesťanské „lásky k bližnímu". Kvůli slušnému a duševně zdravému Němci bychom to dělat neměli, neboť pravda je mu jistě milejší než litování, které uráží.

2008-03-27T04:59:00.000-07:00

Nedostatek reality, který nás napadne u Fausta, způsobuje u německého člověka příslušný nedostatek realismu. O realismu jen mluví, mluví o realismu „chladném jako led", o realismu, na kterém se dá snadno rozpoznat hysterie: jeho realismus je póza. Hraje teatrální realističnost, ve skutečnosti však chce dobýt svět proti celému světu. Neví ovšem, jak na to. Jen by mohl vědět, že se to už jednou nepodařilo. Vhodný důvod, jak se z neúspěchu vylhat, se hned najde a hned se mu také uvěří. Kolik Němců uvě¬řilo legendě o ráně dýkou z roku 1918? Kolik legend o ráně dýkou už máme dnes? Víra v lež, která splňuje přání, je známý hyste¬rický symptom a jasná méněcennost. Vždyť by se dalo předpoklá¬dat, že puštění žilou za první světové války by mohlo stačit, ale ne, sláva, výboj, opojení krví zamlžily německé hlavy natolik, že ani ze skutečnosti vnímané tak jako tak slabě neviděly vůbec nic. V individuálních případech se něco takového označuje jako hyste¬rický mrákotný stav. Když se v takovém stavu ocitne celý národ, běží s jistotou náměsíčníka po střechách za vůdcovským médiem, až nakonec leží se zlámanou páteří na ulici.

2008-03-25T05:16:00.000-07:00

Hysterická povaha spočívá v takzvané systematické disociaci, v uvolnění protikladů, které jsou normálně pevně spojeny, v uvol¬nění, které někdy dospívá až k rozštěpení osobnosti, to jest ke stavu, kdy už skutečně jedna ruka neví, co dělá druhá. Je pravid¬lem, že panuje podivuhodná nevědomost co se týče stínu. Člověk zná jen své dobré motivy, a když se ty špatné už nedají popřít, je právě „nadčlověkem a panským člověkem" bez skrupulí, člověkem, který se mylně domnívá, že se do šlechtického stavu povyšuje dosahem svého cíle.
V důsledku nevědomosti o druhé stránce vzniká velká vnitř¬ní nejistota: člověk dobře neví, kdo je, někde se cítí méněcenný, ale nechce vědět kde, a touto novou méněcenností zvětšuje méně¬cennost už existující. Z této vnitřní nejistoty vyplývá prestižní psychologie hysterika, „dělání dojmu", předvádění a vnucování zá¬sluh, nikdy neutuchající touha po uznání, obdivu, souhlasu, oblí¬benosti. Z této vnitřní nejistoty vyplývá rovněž vychloubačnost, domýšlivost, arogance, drzost a netaktnost, v jejichž důsledku se mnozí Němci, kteří se doma pokořují, postarali v cizině o špatnou reputaci svého národa. Z této nejistoty rovněž vyplývá onen ne¬dostatek občanské odvahy, který kritizoval už Bismarck. (Napadá mě žalostná role generality.)

2008-03-19T06:53:00.000-07:00

Z Hitlerových spolupracovníků jsou Goring a Goebbels podobně působivými postavami. První je z rodu bodrých šejdířů, druhý je jako zjevný, přírodou zkrácený a zároveň poznamenaný kaváren¬ský literát a falešný hráč, právě tak hodný opovržení jako nebez¬pečný. Každý kousek z této dojemné triády by sám o sobě stačil, aby přiměl instinktivně nadaného a nepokřiveného člověka k to¬mu, aby se před těmito lidmi třikrát pokřižoval. Ale co se stalo? Hitler byl vynesen na nebesa, našli se dokonce teologové, kteří v něm viděli spasitele. Goring byl populární pro své slabosti. O je¬ho zločinech chtělo vědět jen málo lidí. Goebbelse lidé trpěli, po¬něvadž k úspěšnosti podle určitého názoru patří i lhaní, protože úspěch dle téhož názoru ospravedlňuje všechno. Tito tři najednou jsou tak silným soustem, že je téměř nepochopitelné, že se něco tak monstrózního vůbec mohlo dostat k vládě. Avšak nezapomí¬nejme, že to posuzujeme z přítomnosti a se znalostmi událostí, které vedly ke katastrofě. Náš úsudek by však vypadal značně ji¬nak, kdybychom například měli k dispozici jen znalosti let 1933 a 1934. Bylo toho tehdy v Německu i v Itálii nemálo, co bylo pře¬svědčivé a mluvilo ve prospěch režimu. To, že z německých silnic zmizely statisíce bezcílně se potulujících lidí, byl důkaz, o kterém se nedalo pochybovat. Osvěžující vítr, který po stagnaci a rozkladu poválečných let vanul oběma zeměmi, byl vůbec svůdným zname¬ním naděje. Celá Evropa na tu podívanou hleděla jako Mr. Cham¬berlain, který se jako nejhoršího obával nanejvýš místního deště. Ke géniu pseudologiae phantasticae, z níž Benito Mussolini také něco chytil (byl v tom brzděn, dokud žil jeho bratr Arnaldo), patří také to, že je tak velice přesvědčivá a hodnověrná. Svůj plán před¬kládá světu tím nejbezelstnějším způsobem, hledá si správná slo¬va, která končí na -ost a -ství, náležitě poukazuje na neviditelnou velrybu a nedá se vůbec odhalit, že její záměr je od počátku zlý. Existuje dokonce možnost, že úmysl je dobrý a jeho dobrota ne¬klame. V případě Mussoliniho se například černobílý obraz nezdá být případný. U pseudologie není jisté, že podvodný záměr je hlav¬ním motivem; hlavní roli často hraje „velký plán", a teprve když se blíží choulostivá otázka jeho uskutečnění, musí se nakonec po¬dle poučky „účel světí prostředky" strpět každá možnost a každý prostředek musí být dost dobrý; to znamená, že špatným se záměr stává teprve tehdy, když velké publikum bere pseudologa vážně. Musí faustovsky uzavřít pakt s ďáblem, a tím se dostane na šik¬mou plochu. Lze si představit, že i u Hitlera to tak více či méně probíhalo -„in dubio pro reo!" Hanebnosti v jeho knize, jejíž švá¬binský patos odzbrojuje, ovšem nutí k zamyšlení a člověk se ptá, zda se zlý duch nezmocnil toho muže už dávno předtím, než převzal moc. V Německu bylo kolem roku 1936 mnoho lidí znepokojeno a projevovalo obavy, že by vůdce mohl podlehnout „špatným vli¬vům", že užívá příliš mnoho „černé magie" atd. Jsem přesvědčen, že tyto pochyby tehdy přišly moc pozdě, ale právě tak se mi zdá být docela dobře možné, že Hitler sám měl kdysi dobrý záměr a teprve v průběhu svého vývoje propadl užívání nesprávných pro¬středků nebo zneužívání svých prostředků.

2008-03-17T05:31:00.000-07:00

Člověk se přece neodvážil označit rovnou celý národ za „psychopaticky méněcenný" bez důkladného uvážení, ale byla to - ví Bůh - jediná možnost, jak alespoň do jisté míry vysvětlit masové působení tohoto šaška. Žalostnou nevzdělanost, na ní za¬loženou fantazii přepjatou až k bludu, jen průměrnou inteligenci při hysterické prolhanosti a adolescentní mocenskou představivost - to vše měl tento demagog vepsáno ve tváři. Všechny jeho pohyby byly umělé, protože je nastudoval hysterický mozek, který dbal jen na to, jak udělat dojem. Na veřejnosti se choval jako někdo, kdo je už postavou vlastní biografie, v tomto případě jako temná, „železná", „démonická" postava hrdiny z románu z půjčov¬ny knih a světa představ dětinského publika, které za svou znalost světa vděčí božským postavám ze špatných filmů. Na základě těch¬to dojmů jsem tehdy (1937) došel k závěru, že konečná katastrofa bude patrně mnohem větší a krvavější, než jsem do té doby před¬pokládal. Neboť toto právě tak průhledné jako hysterické teatrální vystupování se neodehrávalo na „prknech, která znamenají svět", ale spočívalo na pancéřových divizích wehrmachtu a na německém těžkém průmyslu. „Osmdesátimilionový národ" se proti malému, v každém případě neúčinnému vnitřnímu odporu tlačil do cirkusu, aby byl přítomen svému vlastnímu roztrhání.

2008-03-13T06:31:00.000-07:00

Tato podívaná připomíná onu postavu, kterou tak výstižně po¬psal Nietzsche, totiž postavu „bledého zločince", který má ve sku¬tečnosti všechny znaky hysterie. Nechce a nemůže si připustit, že je takový, jaký je; nedokáže unést svou vinu, jako nebyl ani scho¬pen se jí nedopustit. Ba nehrozí se ani toho, že si sebeklamem ušetří pohled na sebe sama. Děje se to sice všude, ale jak se zdá, nikde tak nacionálně zřetelně jako v Německu. Nejsem přece vů¬bec první, komu je nápadný německý pocit méněcennosti. (Co řekli o své vlastní zemi Goethe, Heine a Nietzsche?) Pocit méněcennosti totiž právě neznamená, že by byl neoprávněný. Platí nejenom pro stránku nebo funkci, ve které se projevuje, ale vztahuje se na sice nezřetelně tušenou, avšak reálně existující méněcennost. Taková méněcennost dává snadno podnět k hysterické disociaci osobnosti, která spočívá v podstatě v tom, že jedna ruka neví, co dělá druhá, že člověk by chtěl přeskočit vlastní stín a že všechny temné viny, všechno méněcenné hledá u druhého. Člověk je proto ustavičně obklopen lidmi, kteří nemají pochopení, lidmi, kteří jsou vedeni jen špatnými motivy a méněcennými škůdci, lidmi druhé katego¬rie, takzvanými „podlidmi", které by měl pro udržení své vlastní výše a dokonalosti vyhladit. Už jen v takových myšlenkových po¬chodech a pocitech se ukazuje, jak funguje pocit méněcennosti. Všichni hysterici jsou proto křečovití trýznitelé, protože se nechtějí trápit se svou vlastní méněcenností. Protože však nikdo nemůže vyskočit z kůže a uniknout sobě samému, vstupuje takový člověk všude sám sobě do cesty jako svůj vlastní zlý duch, a to se pak označuje jako hysterická neuróza.
Všechny tyto patologické znaky, naprostá slepota vůči vlast¬nímu charakteru, autoerotické sebeobdivování a sebeokrašlová¬ní, snižování a terorizování bližních (jak opovržlivě Hitler hovoří o vlastním národě!), projekce vlastního stínu, lživé falšování sku¬tečnosti, „dělání dojmu" a snaha imponovat, balamucení a podvá¬dění - to všechno se snoubí v jednom muži, u něhož se klinicky zjistilo, že je hysterik, a kterého podivný osud učinil na dobu dva¬nácti let politickým, mravním a náboženským exponentem Ně¬mecka. Je to čistá náhoda?
Přesnější Hitlerova diagnóza by patrně byla pseudologia phan¬tastica, totiž forma hysterie, která se vyznačuje zvláštní schop¬ností věřit vlastním lžím. Takoví lidé mají zpravidla po jistou dobu pronikavý úspěch, a proto jsou společensky nebezpeční. Nic nepů¬sobí tak přesvědčivě jako lež, kterou si člověk sám vymyslel a kte¬ré sám věří, nebo zlý čin nebo úmysl, který člověk sám považuje za dobrý; v každém případě je mnohem přesvědčivější než veskrze dobrý člověk nebo dobrý čin a než zlý člověk a jeho veskrze zlý čin. Německý národ by nikdy nemohl naletět na tato Hitlerova hesla, která se cizinci - až na malé výjimky - jeví jako směšná, patetická, to jest zjevně hysterická, a na jeho žensky vřeštivé řeči, kdyby tato postava - která mně, podle toho jak jsem ji viděl na vlastní oči, připadala jako psychický strašák (násada koštěte jako natažená paže) - nebyla zrcadlovým obrazem všeobecné německé hysterie.

2008-03-11T03:16:00.000-07:00

Když něco takového říkám, mám ovšem pocit, že jsem jako pro¬rok, který podle zprávy Josefa Flavia bědoval nad městem, když Římané obléhali Jeruzalém. Městu to nebylo nic platné a proroka zasáhl kámen vystřelený prakem.
My na zemi při nejlepší vůli ráj zřídit nedokážeme, a kdyby se nám to přece jen podařilo, pak bychom ve velice krátkém čase v každém ohledu zdegenerovali. S rozkoší bychom svůj ráj zničili a pak bychom se tomuto zničení stejně hloupě podivovali. Jsme-li přitom „osmdesátimilionovým národem", jsme přesvědčeni, že za tu škodu mohou „druzí", a nejsme ani schopni si sami sebe tak dalece vážit ani si tolik důvěřovat, abychom byli alespoň za něco zodpovědni nebo byli něčím vinni.
Je to chorobný, demoralizovaný a duchovně nenormální stav: jedna strana dělá věci, o kterých druhá strana (takzvaná „sluš¬ná") nechce nic vědět. Ta druhá strana je ve stavu chronické defenzivy vůči skutečným i domnělým obviněním, která okolí vznáší mnohem méně než soudce v našem srdci. Jelikož je to přirozený pokus o uzdravení, neměli bychom proto stavět němec¬kému národu příliš dlouho před oči jeho vlastní ohavnosti, jinak přehlušíme žalobce v srdci (a to i ve vlastním, spojeneckém srd¬ci). Kdyby jen lidé věděli, jaký je to zisk, když člověk nalezne svou vlastní vinu, jaká je to hodnota a jaké zvýšení duševní úrov¬ně. Avšak zdá se, že toto pochopení zatím nikde nesvítá. Místo toho je až příliš slyšet o pokusech z viny se vykroutit, „nikdo nechtěl být nacistou". Němci nikdy nebylo zcela lhostejné, jaký dojem dělá na cizinu. Nelíbilo se mu, když s ním cizina nesou¬hlasila, nelíbilo se mu dokonce, když ho jen kritizovala. Pocity méněcennosti právě činí člověka citlivým a podněcují ho ke kom¬penzačním pokusům o imponování; vnucuje se mohutně okolí ne¬bo „německou dovednost" rázně demonstruje až k teroru a stří¬lení rukojmích, což je hodnoceno spíš z hlediska prestiže než z hlediska vraždy. Pocity méněcennosti jsou zpravidla méněcen¬ným citem, což není žádná slovní hříčka. Žádný intelektuální nebo technický výkon světa nemůže vyrovnat méněcennost citu. Okrášlení pseudovědeckými rasovými teoriemi neučinilo vyhla¬zení Židů přijatelným a falšováním dějin se pochybná politika nestala hodnověrnou

2008-03-04T09:12:00.000-08:00

Nicméně - a v tom bychom měli mít jasno - takovou degene¬raci mohou přivodit jen určité podmínky. Především je k tomu zapotřebí nahromadění městských, industrializovaných mas, to znamená jednostranně zaměstnaných, ze své půdy vykořeněných, které ztratily jakýkoli zdravý instinkt, dokonce i instinkt sebezá¬chovy. Instinkt sebezáchovy se totiž ztratil v míře, v jaké se oče¬kává od státu, což je špatný symptom. Čekám-li něco od státu, znamená to, že to čekám od všech ostatních (= stát) místo od sebe sama. Každý visí na druhém ve falešném pocitu jistoty, protože člověk nevisí ve vzduchu o nic méně, když tam visí s desetitisícem jiných. Jenže člověk si své nejistoty už nevšímá. Vzrůstající oče¬kávání od státu a spoléhání na stát nejsou dobrým symptomem, znamenají totiž patrně, že národ je na nejlepší cestě k tomu, aby se z něho stalo stádo ovcí, které vždycky čeká od pastýře, 2e je vyžene na dobrou pastvu. Pastýřská hůl se brzy promění v železné pruty a pastýři se promění ve vlky. Nebylo snadné přihlížet, jak celé Německo vydechlo, když psychopat stižený velikášstvím řekl: „Já přebírám zodpovědnost." Kdo ještě má instinkt sebezáchovy, ví zcela přesně, že ten, kdo mu chce odebrat odpovědnost, může být jen podvodník, neboť nikomu, kdo má zdravý rozum, přece nenapadne, aby na sebe bral odpovědnost za existenci někoho jiného. Ten, kdo všechno slíbí, nedodrží nic a každý, kdo příliš slibuje, se ocitá v nebezpečí, že užije špatných prostředků k tomu, aby svůj slib splnil, a tím se vydává na cestu ke katastrofě. Ne¬ustálé rozšiřování státní péče je jistě na jedné straně velmi pěkné, ale na druhé straně je to jedna z největších povážlivostí, protože člověka připravuje o individuální odpovědnost a produkuje infan¬tily a ovce. Kromě toho vzniká nebezpečí, že schopní lidé budou nakonec využíváni lidmi neodpovědnými, jak tomu bylo ve svrcho¬vané míře právě v Německu. Musíme se snažit zachovat občanovi sebezáchovný instinkt za všech okolností, neboť jakmile je člověk jednou odtržen od živných kořenů svých instinktů, stává se hříč¬kou všech vichrů; pak je jen nemocným zvířetem, je demoralizo¬vaný a degenerovaný a zdravý stav může být znova nastolen jen skrze katastrofu.

Duse moderniho cloveka

2008-02-23T03:50:00.000-08:00

Carl Gustav Jung: Duše moderního člověka
Ať si nikdo nepředstavuje, že by této hře protikladů mohl někdo uniknout. Sám světec by musel setrvávat v ustavičné modlitbě za duše Hitlera a Himmlera, gestapa a SS, aby ihned napravil úho¬nu, kterou utrpěla jeho duše. Pohled na zlo zažehá zlo v duši. To je nevyhnutelné. Nejen zavražděnému, nýbrž i vrahovi a celému lidskému okolí zločinu bylo způsobeno utrpení a křivda. Cosi se utrhlo z temné propasti světa a otrávilo vzduch k dýchání a do čisté vody přimísilo chť krve, hnusnou a vzbuzující odpor. Jsme sice nevinní, vždyť jsme oběti, jsme oloupeni, podvedeni, znásil¬něni, a přesto nebo právě proto v našem morálním rozhořčení plane plamen zla. Musí tomu tak být, to znamená, je to nutné, že se někdo bouří a že se stává popravčím mečem osudu: zlý čin se musí odpykat, jinak zlí zničí svět nebo se dobří zalknou vztekem, kte¬rému nedají průchod, přičemž se v žádném případě nestane nic dobrého.
Když někdo vnesl do našeho řádu zlo, pak toto zlo vtrhlo takřka všude do začarovaného psychického kruhu. Akce nevyhnutelně vyvolává reakci, která musí v tomto bodu narušení dopadnout prá¬vě tak zle jako zločin a snad ještě hůř, neboť zlo přece musí být zcela vybito. Aby se vůbec dalo uniknout ze znečištění zlem, vy¬žadovalo by to vlastní obřad -„rite de sortie", který by spočíval ve slavnostním vyhlášení viníka a následném smytí viny ze soud¬ce, kata a publika.
Věci, které se děly v Německu, a morální devastace celé gene¬race „osmdesátimilionového" národa znamenají úder proti Evro¬panovi vůbec. (Dříve bychom takové věci nejspíš vylučovali do „Asie".) To, že se člen evropské kulturní rodiny mohl dostat až tam, kde jsou koncentrační tábory, vrhá povážlivé světlo na všech¬ny ostatní. Vždyť kdo nakonec jsme, abychom si mohli namlouvat, že u nás by něco podobného bylo vyloučeno? Znásobíme-li švý¬carské obyvatelstvo dvaceti, budeme „osmdesátimilionovým náro¬dem" a naše veřejná inteligence a morálka budou pak v důsled¬ku duchovně a morálně zhoubného vlivu masového nahromadění a zmasovění dvacetkrát menší. Tím byl vytvořen základ ke kolek¬tivnímu zločinu a bude to už zázrak, pokud k němu nedojde. Což¬pak vážně věříme, že my bychom před ním byli uchráněni? My, kteří mezi sebou máme tolik vlastizrádců a politických psychopa¬tů? S hrůzou jsme zaznamenali, čeho všeho je člověk schopen, a co bychom tedy i my dovedli, a od té doby nás hryže hrozná pochyb¬nost o lidstvu, do něhož jsme také zahrnuti.

2008-01-12T10:46:00.000-08:00

Už dávno před rokem 1933 viselo ve vzduchu cosi jako neurčitý pach spáleniny a lidé se vášnivě zajímali o odhalení místa požáru a vypátrání žháře. Když pak nad Německem vystoupily těžké mra¬ky kouře a požár Reichstagu dal signál, vědělo se, kde je žhář, to zosobněné zlo. Toto odhalení bylo děsivé, avšak v dalším dění pů¬sobilo v jistém smyslu úlevu, že teď člověk věděl to nejrozhodnější, totiž kde je bezpráví a že on sám je na druhé straně, v táboře slušných lidí, jejichž morální rozhořčení mohlo stoupat stále výš, úměrně s narůstající vinou na straně druhé. Dokonce ani volání po masových popravách už neznělo v uších spravedlivých faleš¬ně a spálení německých měst bylo prožíváno jako boží soud. Nená¬vist si našla úctyhodné motivy a vyrostla ze stavu domácí a osob¬ní idiosynkrazie - a to všechno, aniž ctihodné publikum tušilo, v jak bezprostředním sousedství zla se tím pohybuje.

2007-12-13T03:52:00.000-08:00

Tomu neunikne nikdo, neboť každý je natolik člověkem a patří natolik do lidského společenství, že i každý zločin nějakým způsobem v nějakém koutku naší mnohotvárné duše vyvolává nej-utajenější zadostiučinění, které ovšem - při příznivé morální dis¬pozici - v sousedních oblastech vyvolává opačnou reakci. Silné morální dispozice jsou však bohužel relativně vzácné, takže když se zločiny hromadí, dá se rozhořčení snadno přehlušit, a zlo se tak stane platnou módou. Každý má v sobě i svého „statistického" zločince a stejně tak duševně chorého nebo svatého. Na základě této obecné lidské pravlohy existuje všude odpovídající sugestibi¬lita, respektive náchylnost. Zločinu připravovala půdu právě naše doba, to jest poslední půlstoletí. Cožpak například nikomu ještě nepřipadlo záhadné, že se lidé tak všeobecně zajímají o detektivní romány?

2007-11-13T09:49:00.000-08:00

Na základě skutečnosti, že totiž ani jeden člověk neobývá svůj duševní prostor jako hlemýždí ulitu, to jest oddělený od ostatních, nýbrž je svým nevědomým lidským bytím spojen s ostatními lidmi, nemůže se žádný zločin nikdy stát sám pro sebe, to jest jako izo¬lované a izolovatelné psychické faktum, jak se zdá našemu vědo¬mí, ale děje se v širším okruhu. Vzrušení, které vychází z každého zločinu, a vášnivý zájem o pronásledování zločince, soudní řízení a podobně dokazují, že zločin rozčiluje takřka každého, kdo není abnormálně tupý a apatický. Lidé rezonují, vciťují se do zločinu, pokoušejí se jej pochopit a vysvětlit... Něco se v nich vzňalo, a to od onoho ohně zla, který vyšlehl ve zločinu. Již Platón věděl, že pohled na ohavnost vytváří ohavnost uvnitř duše. Rozhořčení a vo¬lání po odplatě jsou namířena proti vrahovi, a to tím hlasitěji, vášnivěji a zlomyslněji, čím víc žhne jiskra zla ve vlastní duši. Je nepopiratelnou skutečností, že cizí zlo se okamžitě stává zlem vlastním, a to tím, že zase zažehne zlo ve vlastní duši. Vražda byla částečně spáchána na každém a dopustil se jí částečně každý; svedeni neodolatelnou fascinací zla jsme tuto dílčí kolektivní psy¬chickou vraždu společně umožnili, a to tím víc, čím blíž jsme stáli a čím lépe jsme mohli vidět. Byli jsme tím bez zdráhání společně vtaženi do nečistoty zla, a nezáleží na tom, co s tím dělá naše vědomí. Pokud jsme morálně rozhořčeni, je naše rozhořčení tím jedovatější a pomstychtivější, čím silněji v nás hoří oheň zažeh¬nutý zlem.

2007-11-12T04:10:00.000-08:00

Jestliže Němec uzná svou morální méněcennost jako kolektivní vinu před světem a nebude se pokoušet ji oslabovat nedostateč¬nými argumenty nebo ji zastírat nebo popírat, pak má rozumnou vyhlídku, že bude za nějakou dobu považován za slušného člověka a že ho tak alespoň jedinci kolektivní viny zprostí.
Proti psychologické kolektivní vině se asi namítne, že je před¬sudkem a nespravedlivým odsouzením šmahem. Jistě je, a to prá¬vě přímo tvoří její podstatu: neptá se, kdo je spravedlivý, a kdo nespravedlivý, je zatemňujícím mrakem; který se zvedá z místa neodčiněného zločinu. Je to psychický fenomén, a není to proto odsouzení německého národa, když se tvrdí, že je kolektivně vinen, ale je to pouze konstatování zjištěné skutkové podstaty. Pronik¬neme-li do psychologie tohoto procesu hlouběji, brzy poznáme, že problém kolektivní viny má ještě širší a povážlivější aspekt než jen aspekt kolektivního předsudku.

2007-11-07T01:02:00.000-08:00

Psychologická kolektivní vina je tragickým prokletím: týká se všech, spravedlivých i nespravedlivých, kteří se nějak vyskyto¬vali v blízkosti místa, kde se hrůza odehrávala. Žádný rozumný a svědomitý člověk nebude jistě tuto kolektivní vinu nerozvážně přeměňovat ve vinu individuální tím, že bude činit odpovědným jednotlivce, aniž ho vyslechne. Takový člověk bude vědět, že je zapotřebí odlišovat individuálního viníka od toho, kdo je vinen jen kolektivně. Kolik lidí je však rozumných a kolik si jich dá práci, aby rozumnými byli nebo se jimi stali? V tomto ohledu nejsem optimista. Proto je kolektivní vina sice velice starou a primitivní, magickou nečistotou, avšak právě kvůli všeobecně rozšířenému nerozumu vysoce reálnou věcí, kterou nemůže opomíjet žádný Ev¬ropan mimo Evropu a žádný Němec mimo Německo. Pokud hodlá Němec s Evropou vycházet, měl by si uvědomit, že před Evropou stojí jako viník. Jako Němec zradil evropskou kulturu a její statky, způsobil své evropské rodině takovou hanbu, že se člověk musí červenat, když je za Evropana označen, loupežně přepadl, proná¬sledoval a zabíjel své evropské bratry. Němec nemůže očekávat, že se Evropa povznese na onu „finesse", aby pokaždé nejdříve zkoumala, zda se zločinec jmenuje Múller či Meier. Evropa mu neprojeví důvěru, nebude s ním jednat jako s gentlemanem, a to tak dlouho, dokud se neprokáže opak. Že oficiální Němec žádným gentlemanem nebyl, to se totiž důkladně prokazovalo po celých dvanáct let.

2007-11-03T03:34:00.000-07:00

Bude se někdo s radostí hrnout do manželství se sestrou nebo dcerou zločince? Nebude otec těžce zasažen, když se syn dostane do polepšovny, a nebude přinejmenším hluboce uražen ve své rodinné hrdosti, když bratranec téhož jména přinesl do do¬mu hanbu? Nemusel by se každý slušný Švýcar - mírně řečeno - stydět, kdyby naši vládu napadlo, že také zřídí lidská jatka á la Majdanek? To bychom se pak divili, kdybychom - vybaveni švýcarským pasem - museli na hranicích poslouchat poznámku: „Ces cochons de Suisses!" („Ta švýcarská prasata!") Ano, a nesty¬díme se trochu my všichni - právě proto, že jsme patrioti - že Švýcarsko zplodilo tolik vlastizrádců?
Uvnitř Evropy se sice my, Švýcaři, cítíme mimo atmosféru ně¬mecké viny. Ale to se ihned změní, když se jako Evropané setkáme s jiným kontinentem nebo nějakým exotickým národem. Co asi řekneme, když se nás nějaký Ind zeptá: „Vy nám chcete přinášet křesťanskou kulturu? Copak to Evropa provedla v Osvětimi a Bu¬chenwaldu?" Pomůže nám pak snad, když řekneme, že se to ne-stalo u nás, nýbrž o několik stovek kilometrů dál na východ, že se to nestalo v naší zemi, nýbrž v zemi našich evropských souse¬dů? (V Evropě je přece ve srovnání s jinými kontinenty všechno tak blízko.) Co by nám asi říkalo, kdyby nějaký Ind rozhořčeně poukazoval na to, že jeho hanba není v Travancore, nýbrž v Hajdarábádu? Jistě bychom si pomysleli: „Ach co, Indie je Indie!", a tak to na Východě bezpochyby znamená: „Ach co, Evropa je Evropa!" Jakmile my, takzvaní nevinní Evropané, vyjdeme za hranice kon¬tinentu, pocítíme přes své čisté svědomí něco z kolektivní viny, kterou je Evropa obtížena. (Otázka mimochodem: Je Rusko tak primitivní, že ještě cítí naši vinu kontaktu, jak se také dá označit kolektivní vina, a proto nám vytýká fašismus?) Svět diskriminu¬je Evropu, na jejíž půdě nakonec vyrostly pochybné koncentrač¬ní tábory, a Evropa zatracuje Německo jako zemi a národ, které jsou pokryty mrakem viny, protože se to dělo v Německu a dělali to Němci. Žádný Němec, a tím méně pak Evropan nebo křesťan nemůže popřít, že v jeho domě byl spáchán nejpříšernější zločin všech dob. Křesťanská církev nechť si posype hlavu popelem a roz¬trhne roucho za vinu svých dětí. Stín této viny padl i na ni, stejně jako na Evropu, matku zrůd. Tak jako musí Evropa skládat účty světu, musí Německo skládat účty Evropě. Tak jako nemůže Ev¬ropan namluvit Indovi, že se ho Německo netýká a že vůbec neleží v Evropě nebo že o Německu nic neví, nemůže ze sebe Němec před Evropanem setřást svou vinu tím, že bude předstírat nevědomost. Tím na svou kolektivní vinu kupí ještě hřích nevědomosti.

2007-11-02T08:04:00.000-07:00

Psychologické užívání slova „vina" se nesmí zaměňovat s něja¬kou právně-morální konstrukcí. Psychologický pojem viny popisuje iracionální existenci subjektivního pocitu viny (nebo vědomí viny) nebo existenci objektivně přičítané viny (nebo imputované účasti na vině). O iracionální existenci objektivně přičítané viny jde na¬příklad v případě, že je člověk členem rodiny, která měla neštěstí, že byla zhanobena zločinem rodinného příslušníka. Je přitom na¬prosto jasné, že ten člověk nemůže být činěn odpovědným ani právně ani morálně; „atmosférická vina" se však projevuje už v tom, že člověku připadá jméno vlastní rodiny zhanobené, a trap¬ně se ho dotýká, když je slyší vyslovovat cizími lidmi. Vina může být na narušitele práva omezena jen právně, mravně a intelek¬tuálně; naproti tomu jako psychický fenomén přesahuje místní a lidské prostředí. Les, dům, rodina, dokonce vesnice, kde se stala vražda, cítí psychickou vinu a dostávají to pocítit i zvenčí. Prona¬jmeme si pokoj, o němž víme, že pár dní předtím v něm byl zabit člověk?

2007-11-01T09:35:00.000-07:00

Při psaní tohoto článku jsem si uvědomil, jak je moje duše ještě rozjitřená a jak je pro člověka těžké mezi vlastními afekty najít alespoň poněkud vyrovnané a relativně klidné stanovisko. Měli bychom být sice chladnokrevní a silnější, avšak jsme všichni společně do německého dění zataženi mnohem hlouběji, než si chceme přiznat. Nejsme ani schopni soucitu, neboť srdce, kte¬ré bychom k tomu potřebovali, ovládají zcela jiné city, a ty se teď chtějí hlásit o slovo jako první. Lékař ani psycholog nesmějí být jenom chladnokrevní - nehledě na to, že toho nejsou vůbec schopni; ve vztahu ke světu nejsou jen lékařem nebo psycholo¬gem, ale jsou v něm sami uzavřeni se všemi svými afekty, jinak by tento vztah nebyl úplný. Připadal jsem si tedy, jako bych byl postaven před úkol proplout se svou lodí mezi Skyllou a Cha¬ribdou a přitom - jak je při takové plavbě zvykem - jedné části své bytosti zacpat uši a druhou část připoutat ke stěžni. Nechci to před čtenářem skrývat: ještě nikdy mě žádný článek nestál tolik mravního, ba co dím lidského úsilí. Nevěděl jsem, do jaké míry se to týká mne. Domnívám se, že i jiní jsou schopni se mnou tento pocit sdílet. Tato nejvnitřnější identita nebo „partitipation mystique" (mystické účastenství, pozn. překl.) s německým dě¬ním mi dala ještě jednou mučivě a bolestně prožít dosah psychologického pojmu kolektivní viny. Musím proto k tomuto problému přistupovat nikoli z pozice chladnokrevné nadřazenosti, nýbrž z pozice přiznané podřízenosti.

2007-10-29T07:10:00.000-07:00

Před obnovou přijde vyklízení trosek, k němuž patří také roz¬vaha. Ptáme se po smyslu tragédie. I za mnou přišli tazatelé, kterým jsem musel podle nejlepších schopností skládat účty. Pro¬tože při výlučně ústním předávání snadno vznikají legendy, roz¬hodl jsem se, a to nikoli bez dlouhého váhání a rozmýšlení, že své názory vyjádřím opět formou článku. Jsem si dobře vědom, že Německo představuje problém obrovského rozsahu a že subjek¬tivní názor lékaře a psychologa může postihnout jen dílčí aspekt gigantického klubka otázek. Musím se spokojit se skromnějším úkolem, odvedu jen svůj díl k práci na vyklízení, ale zdaleka ne k práci na obnově. Skutečně máme co vyklízet.

Po katastrofě

2007-10-25T14:01:00.000-07:00

Od roku 1936 je to poprvé, co se opět chápu pera ve věci Německa. V závěru svého článku ...
C. G. Jung: Wotan, Neue Schweizer Rundschau, 11. březen 1936.
... z toho roku jsem citátem z Voluspa: „Co ještě mumlá Wotan s Mimirovou hlavou" upozornil na charakter nadcházejících apokalyptických událostí. Mýtus se naplnil a velká část Evropy leží v rozvalinách.

Texty pod obrázky:

2007-10-24T09:02:00.000-07:00

Obr.1
Model vzniku vltavínů při dopadu velkého meteoritu - exploze na hranici s krystalinikem. Ilustrace Hana Daňková (podle návrhu univiverzitního profesora V. Boušky).
Obr.2
Různé typy tvaru povrchu vltavínů - skulptace u nálezů z jižních Čech (nahoře) a jižní Moravy (dole). Reprodukce podle foto V. Boušky.
Obr.3
Poselství tvůrce - Gilbert Albert, Praha 1995. České vltavíny jsou hlavním motivem náhrdelníku doplněného čínskými perlami, "diamanty z pouště" a brilianty.
Obr.4
Ukázka historického šperku s broušeným vltavínem z druhé poloviny 19. století z jižních Čech (z archivu Národního muzea).
Obr.5
Vltavín z Bechyně (30x29,5 mm) ve stavu po nálezu. Jeho vzhled na první pohled neupoutá, ale stačí se podívat proti světlu!
Obr.6 experimentální snímek
Jedna z možností
Stanovením chemického složení vltavínů lze snadno dokázat, zda se jedná o pravý vltavín nebo falzifikát. Při svých experimentech jsem objevil metodu, která může rovněž k tomuto rozlišení přispět. Leptal jsem vyleštěnou plochu vltavínů a lahvového skla ve slabém roztoku kyseliny fluorovodíkové. Na povrchu vltavínu se díky nestejnoměrnému složení skloviny vytvořily mělké rovnoběžné zářezy, zatímco na povrchu lahvového skla se leptáním vytvořily pouze nepravidelné skvrny.
Obr.7a
Naleziště vltavínů v jihočeské pískovně, jejíž stěna připomíná skalní stěny v pouštních oblastech. Zde však místo větru "zapracovali" sběrači vltavínů.
Obr.7b
Naleziště vltavínů poškozené při černé těžbě. Během noci použili novodobí zlatokopové k vykopání jámy bagr.
Obr.8 doplnit šipku!
Takhle vypadá čerstvě nalezený vltavín v pískovém sedimentu u Vrábče (1994).

2007-10-23T08:53:00.000-07:00

Doporučená literatura pro čtenáře Téčka:
Bouška, V.: Tajemné vltavíny, Praha, Gabriel 1992.
Rosta, R.: Vltavíny a tektity, Praha, Academia 1972.
Trnka, M. - Houzar, S.: Moravské vltavíny, Třebíč, Západomoravské muzeum 1991.
Blok 5 výrazně někde dole
Pozor na velkou letní soutěž Téčka! Nepřehlédněte!
Ze správných odpovědí na otázku Téčka vylosujeme deset výherců, kteří získají hezký vltavín! Soustřeďte se na správnou odpověď. Otázka zní: V kterém klasickém literárním díle, které je povinnou školní četbou, hraje vltavín ještě pod názvem moldavit svou roli? Napovíme jen to, že jde o povídkovou knihu! Uzávěrka odpovědí je 1. srpna 1996. Neváhejte a pište! Korespondenční lístek označte v rohu "Soutěž".

2007-10-21T04:27:00.000-07:00

Ivan Větvička
Ivan Větvička (1978) je studentem přírodovědného gymnázia v Botičské ulici v Praze 2. Zajímá se zejména o přírodní skla, zkameněliny a některé sladkovodní korýše.
Blok 1
Nic je nedradí!
Psal se rok 1994 a starosta jedné obce v jižních Čechách se rozhodl osobně docházet na lokalitu a hledače vltavínů vyhánět. Zanedlouho mu kdosi vyhrožoval, že mu zapálí dům, jestliže nepřestane. Již předtím byl učiněn pokus zastavit nezákonnou těžbu: na lokalitu byl vyvezen obsah dvanácti fekálních vozů. Ani to však novodobé "zlatokopy" nezastavilo. Není divu, vždyť poptávka po vltavínech, zvlášťě v zámoří, roste. A tak se vltavíny na černo těží a na černo vyvážejí...
konec bloku
Blok 2
Od českého "smaragdu" k vltavínu
Pozornost si zaslouží všemožné názvy, kterými byly vltavíny označovány. Z rudolfinské doby zůstaly zprávy o nepravých českých "smaragdech". Je možné, že se to vztahovalo i k vltavínům. Hrabě Kinský je označil za chrisolithy. Na přelomu 18. a 19. století se objevilo mnoho názvů: pseudochrisolith, chrysolitový nebo vzácný obsidián, vodní chrysolith (toto označení používali hlavně brusiči), český chrysolith, obsidiolith. Nejčastěji se vltavíny pro svou podobnost s lahvovým sklem nazývaly boutelsteiny - lahvové kameny. V roce 1836 jej popsal F. X. M. Zippe jako moldavity - název je odvozen od německého jména Vltavy. Jan Svatopluk Presl ho nazval moldawec (1837) a teprve v roce 1852 jej počeštil Jan Krejčí na vltavec. Pojmenování vltavín se objevilo až v roce 1891 - použil je asi nějaký novinář, když popisoval expozici šperků na Jubilejní výstavě.
Blok 3 odlišit
Nenechte si ujít!
Největší sbírka vltavínů je v Národním muzeu v Praze (včetně obsahu depozitářů 20 tisíc kusů). Máte-li ale hlubší zájem o tajemné tektity, nenechte si ujít krásnou expozici Západomoravského muzea v Třebíči (tři tisíce kusů včetně těch největších) a také v Městském muzeu v Týně nad Vltavou (tam si je můžete prohlédnout i v umělém tunelu). Stojí za to vidět!
Blok 4 odlišit

Najdou se ještě dnes

2007-10-19T04:28:00.000-07:00

Vltavíny se nacházejí převážně v jižních Čechách a na jižní Moravě. Předpokládá se, že dosud se našlo kolem půl milionu kusů vltavínů, z nichž asi 450 tisíc pochází z jižních Čech, 25 tisíc až 50 tisíc z Moravy, v Lužici bylo dosud nalezeno asi dvě stě kamenů , zatímco z Dolního Rakouska a Chebské pánve jsou pouze ojedinělé nálezy.
Dříve se vltavíny hledaly na poli, ale již před začátkem druhé světové války bylo obtížné najít nepoškozený vltavín. Zlepšilo se to v padesátých letech, kdy se zavedením hluboké orby traktory dostaly na povrch dosud netknuté vrstvy s vltavíny. Tehdy mohl jeden člověk najít za den až 250 vltavínů. Dnes již můžete hovořit o úspěchu, když se po celodenním trmácení po polích vrátíte s jedním se dvěma úlomky.
Někteří lidé začali hledat vltavíny pod povrchem, v píscích a jílech, kde se vyskytují. Pokud však chcete najít větší kus, musíte prokopat mnohdy i několik krychlových metrů štěrkopísku. "Profesionální" hledači, kteří kopou vltavíny hlavně pro zisk, po sobě nechávají v lesích až čtyři metry hluboké jámy. Zaslechl jsem dokonce zprávy o několikametrových štolách. Návštěva takových míst se může stát i osudnou. Honba za vltavíny si tak vyžádala dokonce lidský život. Taková činnost je ale i v přímém rozporu s Báňským zákonem, který zakazuje těžbu některých surovin (patří sem i vltavíny!) v hloubce větší než 30 centimetrů. Zajistit povolení ke kopání vltavínů je pro jednotlivce téměř nemožné. Nezbývá než hledat na zoraných polích, nejlépe po dešti, jak vám potvrdí zkušení sběratelé.

2007-10-17T01:06:00.000-07:00

V minulém století se vltavíny zasazovaly do šperků, hlavně v období kolem Jubilejní výstavy v Praze v roce 1891 byly velmi oblíbeny. Jistě zde hrálo roli, že se jednalo o "národní kámen". Tehdy se vltavíny brousily, takže byly téměř k nerozeznání od lahvového skla. Brusiči začali stále častěji podvádět, nahrazovali vltavíny sklem, a proto obliba vltavínových šperků brzy prudce poklesla.
Lidé se opět začali zajímat o vltavíny až v šedesátých letech 20. století, kdy se pozornost upírala k výzkumu vesmíru a vznik vltavínů přece s vesmírem úzce souvisí. Dnes jsou oblíbené šperky s vltavíny v přírodním, nebroušeném stavu. To, že je použil ve svých dílech i slavný švýcarský umělec - klenotník Gilbert Albert, který vystavoval své šperky vloni v létě na Pražském hradě, je oceněním "tajemného zeleného sklíčka". Broušené vltavíny se vyskytují zřídka.

Bylo to opravdu tak?

2007-10-15T23:46:00.000-07:00

Víme již, že vltavíny vznikly před 14,7 milionu let. K Zemi se zřejmě přiblížilo těleso o průměru zhruba jeden kilometr, rychlostí 12 až 75 kilometrů v hodině. Proti tak obrovským tělesům nás atmosféra nechrání. Malá planetka nebo kometa se tehdy zřejmě s téměř nezmenšenou rychlostí zřítila na zemský povrch na území dnešního Německa, asi 120 kilometrů od dnešního Stuttgartu a začala pronikat usazenými horninami. Díky vysoké teplotě po stranách a před čelem planetky (zahřála se třením o atmosféru) se většina hornin v těsném okolí bořícího se tělesa odpařila, jen nepatrná část zůstala v tekutém stavu. Pevné podloží (krystalinikum) nárazem popraskalo do hloubky šest až sedm kilometrů. Veškerá kinetická energie planetky se přeměnila v teplo a planetka explodovala. Výbuch vymrštil vltavínovou sklovinu mimo rodící se kráter jako velké rozžhavené jazyky, které odlétly směrem na východ. Možná, že se část sedimentu přetavila ještě před dopadem planetky. Obrovská exploze zničila rýhu vzniklou průchodem planetky usazeninami, přetavila značnou část hornin v černé sklo (vyskytuje se pouze v Riesském kráteru) a vytvořila kráter o průměru 24 kilometrů! Vše za několik sekund. Mezitím "jazyky" vltavínové skloviny letěly směrem k východu rychlostí několika kilometrů za sekundu. Jejich naprostá většina dopadla právě na území jižních Čech a jižní Moravy. Po dopadu na zem se ještě tvárná sklovina rozstříkla a dotvarovala do dnes známých tvarů vltavínů - kapky, disky... Většina však zůstala nepravidelnými kusy skloviny. Vltavíny a lidé v historii
Archeologie potvrdila, že vltavíny se ojediněle používaly již v pravěku k výrobě nástrojů a kultovních předmětů. Nikdy však neměly velký význam, protože velké kusy vhodné k opracování se vyskytují vzácně. Střepy vltavínu opracované před 29 000 lety byly nalezeny například v rakouském Willendorfu. Ze středověku nemáme o sběru a zpracování vltavínů zprávy, nejstarší nejisté informace jsou z rudolfinské doby. Asi poněkud mladší je sympatická tradice z Radomilicka (nedaleko Vodňan). Tam musel každý ženich dát nevěstě před svatbou vltavín.

Konečně katastrofa?

2007-10-15T00:54:00.000-07:00

Dnes se vznik vltavínů vysvětluje podle Spencerovy teorie, i když byla poněkud rozšířena. Vychází skutečně z katastrofy, jinak ani střetnutí obrovského vesmírného tělesa se Zemí nemůžeme nazvat. Exploze, která zničila vše živé v okruhu několika set kilometrů, současně přetavila usazené horniny v místě dopadu na tektity, jež "odstříkly" stranou. Poblíž některých oblastí nálezů tektitů - nazývají se pádová pole - se skutečně našly matečné krátery. Tak například dvě stě kilometrů od naleziště ivoritů leží v Ghaně meteoritový kráter Bosumtwi, irgizity se nacházejí na okraji kráteru Žamanšin (severně od někdejšího Aralského jezera) a konečně pro nás ten nejzajímavější údaj: vltavíny se vyskytují ve vzdálenosti 250 až 400 km od Riesského kráteru na území Německa. Stáří uvedených kráterů a k nim náležejícího pádového pole tektitů je shodné. Stejně tak i chemické složení tektitů a povrchových usazenin v okolí kráterů je podobné.

Všechno o něm nevíme

2007-10-12T00:45:00.000-07:00

Stáří vltavínů je dnes známo, lze ho určit například podle obsahu radioaktivního izotopu draslíku. Je mu přibližně 14,7 milionu let, což vylučuje, že by se k nám dostaly například z Měsíce (tam skončila sopečná činnost před miliardami let a kromě toho měsíc tvoří tmavé horniny).
Jsou snad tektity z roztavených okrajů meteoritů? Pokud k nám skutečně přilétly z vesmíru, musely by obsahovat radioaktivní izotopy 26 Al, 10 Be, 22 Ne, které ovšem postrádají. Povrch tektitů se ale tak nápadně podobá povrchu meteoritů. Jenomže se ukázalo, že modelování povrchu vltavínů (rýhy, jamky, důlky - takzvaná skulptace) vzniklo až později, druhotně, působením loužících roztoků v usazeninách.

Skleněný drahokam

2007-10-10T01:05:00.000-07:00

Vědecké veřejnosti ho poprvé představil profesor Josef Mayer (2. prosince 1786) na zasedání České společnosti nauk v Praze jako "chrysolith od Týna" (tedy Týna nad Vltavou). Teprve potom nastalo období diskusí a hledání, které není ukončeno dodnes. Některá tajemství si vltavín stále ještě střeží...
Nejdříve byly vltavíny zařazeny mezi obsidiány - to jsou sopečná skla. Jenomže v oblastech, kde se vltavíny nacházejí, se jaksi nedostává sopek - přesněji třetihorní vulkanické činnosti. Mají také mnohem vyšší teplotu tání než obsidiány (1 250 až 1 400 C, zatímco obsidián taje při 800 C) a téměř neobsahují drobné krystalky (mikrolity), které v obsidiánech vznikají při chladnutí.
Vltavíny mají od přelomu století své místo mezi tektity (tektos = tavený), to je mezi přírodními křemičitými skly, která vznikla roztavením hornin při vysoké teplotě a jejich prudkým ochlazením, jež v nich potlačilo krystalizaci. Patří k nim i další druhy tektitů, nazývané jinde ve světě australity, indočínity, filipínity, ivority...

Perex

2007-10-08T23:34:00.000-07:00

Zvláštní, zelenavý kámen...
,..olivově, světle nebo bledě zelený. Jeho jemně nebo výrazněji zbrázděný povrch má měkce ztlumený hedvábný lesk. Když po něm lehce přejíždíte prstem, skutečně připomíná sušenou švestku. Prosvítá proti světlu jako střípek nějakého skla. Napadá vás to také? Není nutné se za ten nápad stydět. Vždyť podobný názor, že to jsou zbytky skla z nějaké prastaré sklárny, zastávali někteří vědci ještě zhruba před sto lety. Nejde ovšem o nějaký umělý výrobek ani o sklo ledajaké. To se již dnes bezpečně ví. Ale jak se tedy dostalo na Zem a odkud? Názory se různily. Bylo vysloveno mnoho teorií, z nichž některé by byly výborným námětem na sci-fi. Jsou to poslové sopečné činnosti z Měsíce nebo Marsu? Anebo ho mají na svědomí vulkány z měsíců Saturna či Jupitera? Zelenavý "kámen" vždy probouzel lidskou fantazii. Co když je možná důsledkem výbuchu antihmoty?
Je na čase prozradit, jaký to "kámen" probouzel tak mocný zájem geologů, mineralogů, chemiků, ale i laiků... Jde o moldavit, tak se oficiálně nazývá ve vědeckém světě. Jinak ale hezky česky vltavín.

Perex 1

2007-10-07T01:37:00.000-07:00

V loňské celostátní soutěži v oblasti vědy, techniky a ekologie, určené pro středoškolskou mládež, kterou každoročně vyhlašuje Asociace pro mládež, vědu a techniku ve spolupráci s redakcí Technického magazínu, Národním technickým muzeem a Studiem 2001 Českého rozhlasu, se stal jedním z vítězů student pražského gymnázia v Botičské ulici Ivan Větvička. Jeho práce byla vyhodnocena mezi pěti nejlepšími a zúčastnil se s ní i mezinárodní přehlídky vědeckých prací středoškolské mládeže v Kuvajtu v srpnu 1995. Zabýval se v ní vltavíny a kromě jiného řešil například zajímavými experimenty otázky možného tvarování vltavínů při dopadu do různého prostředí, studoval zákonitosti tvarování jejich povrchu... Jeho příspěvek do Téčka přiblíží čtenářům podrobněji tento záhadný "kámen", který si přes veškeré o něm získané poznatky stále chrání svá tajemství.
"Moldavec podobá se suchým sliwám."
Jan Svatopluk Presl

2007-10-03T00:05:00.000-07:00

Po dvanácti hodinách vyjednávání a taktizování povolili úsnoscům nervy a zahájili palbu na letištní budovy. Francouzští policsté okamžitě zahájili akci: všichni teoristé byli zabiti, několik cestujících, členů posádky letadla a antiterostické jednotky bylo lehce raněno. Předehra k 11. září 2001 skončila relativně šťastně...

2007-10-02T00:39:00.000-07:00

Krátce před startem letu č. 8969 vstoupila na palubu čtveřice mladých mužů vydávajících se za policisty. Údajná kontrola dokumentů skončila zastřelením skutečného alžírského policejního úředíka, který byl ve "špatnou chvíli na špatném místě". Falešní policisté totiž byli příslušníky teroristického islamistického komanda. Jejich cílem byla Paříž, kde chtěli, podle svého tvrzení, vystoupit se závažným prohlášením o situaci v Alžírsku. Začalo horečné vyjednávaní mezi únosci, alžírskými úřady a francouzskou vládou. Nikdo nechtěl ustoupit. Svou odhodlanost podpořili "mudžahedíni" popravou dalších dvou rukojmí. Na palubě Airbusa zůstalo 173 cestujících a členů posádky. Francouzi nakonec povolili let do Paříže s mezipřistáním v Marseille. Během dvou napajatých dnů totiž francouzské tajné služby získaly informace, že "závažné prohlášení" má být leteckým útokem na centrum metropole. 26. prosince ráno přistál let č. 8969 skutečně v Marseille. Zde na něj už čekala speciální antiteroristická jednotka.

teroristé

2007-09-30T03:12:00.000-07:00

V hlavním městě Alžírska obsadili letoun společnosti Air France muslimští fundamentalisté. Po dvou dramatických dnech byli zneškodněni na letišti v Marseille. Kanadská dokumentární rekonstrukceNa Štědrý den roku 1994 přistál po ránu na letišti alžírského hlavního města Airbus 300 společnosti Air France. Měl se zde zdržet jen krátce: vysadit cestující z Paříže, natankovat a s novými pasažéry co nejrychleji odletět zpět do Francie. V Alžírsku totiž zuřila občanská válka a "půda" zde byla opravdu horká.

Když je nebe příliš těsné

2007-09-29T04:27:00.000-07:00

Osudové chyby střediska řízení letového provozu způsobily srážku letadla Baškirských aerolinií s letounem společnosti DHL poblíž Bodamského jezera. Kanadská dokumentární rekonstrukce
K jedné z nejtragičtějších leteckých nehod historie došlo v noci z 1. na 2. července 2002 poblíž švýcarských a německých hranic u Bodamského jezera. Ve výšce deseti kilometrů se zde v plné rychlosti srazily dopravní Tupolev 154 Baškirských aerolinií a Boeing 757 patřící zásilkové společnosti DHL. Vedle roztržených trupů obou strojů našly záchranáři a šokovaní místní obyvatelé, kteří se domnívali, že nad jejimi hlavami explodovala atomová puma, těla jednasedmdesáti obětí. Čtyřicet šest z nich byly děti z baškirské Ufy, které za odměnu letěly na prázdninový pobyt do Barcelony. Oba letouny byly vybaveny moderními navigačními přístroji, kvalifikace a zkušenosti obou posádek byly na velmi dobré úrovni. Vyšetřování vedlo k takřka šokujícím závěrům. Kolize byla totiž způsobena curyšskou firmou zajišťující řízení leteckého provozu v dané oblasti. Osudné noci se vedení společnosti rozhodlo provést údržbu hlavního radaru. V této souvislosti odpojili technici i hlavní telefonní systém a neaktivovali záložní. Navíc byl na pracovišti místo dvou dispečerů jen jeden. Izolovaný a vystresovaný muž se věnoval několika letům najednou a až na poslední chvíli zjistil, že stroje odsouzené k záhubě se nacházejí na kolizním kursu. Za normálních okolností by ho v podobné situaci na hrozící nebezpečí upozornil hlavní radar. Kvůli nedostatku informací a dezorientaci tak dával dispečer pilotům až do konce jejich života matoucí pokyny. Posádky obou strojů až v poslední chvíli pochopily, že by měly reagovat jinak. Ale to už bylo pozdě.

2007-09-28T01:27:00.000-07:00

Piloti měli dojem, že se centrální počítač letadla zbláznil. Vydával řadu nelogických povelů a to vše provázela série výstražných signálů varujících před akutním nebezpečím. V temné noci a nad hladinou Pacifiku tak piloti nebyli schopni určit polohu, rychlost a výšku letu ani vizuálně. Požádali proto o pomoc středisko letového provozu. To jim chybějící údaje dodalo. Ani dispečer, ani piloti však netušili, že jsou nesprávné. Počítač Boeingu 757 totiž na věž v Limě odesílal chybné informace. Tragická hra na "slepou bábu" musela proto skončit špatně. Havarovaný stroj byl později vyzdvižen z moře a pátrání došlo k šokujícícmu výsledku. Katastrofu způsobila lepící páska za několik centů. Při čištění letounu se statické sondy, které dodávají počítačům informace o tlaku vzduchu, přelepují, aby se do nich nedostala voda. Před startem však letištní obsluha zapomněla pásku odstranit. Nevšiml si toho ani technický inspektor, ani kapitán letadla. Osud letu č. 603 byl tak zpečetěn.

Když nefungují přístroje

2007-09-25T22:17:00.000-07:00

Krátce po nočním startu z Limy začaly přístroje letounu společnosti Aeroperu předávat pilotům nelogické údaje. Dispečer řízení provozu posádku Boeingu 757 ujišťoval, že stroj je ve výše 3 000 metrů ve chvíli, kdy už takřka škrtal břichem o hladinu Pacifiku... Kanadská dokumentární rekonstrukce
Jen třicet minut po startu z peruánské Limy se v noci na 2. října 1996 zřítil do Tichého oceánu Boeing 757 společnosti Aeroperu. Let č. 603 měl namířeno do Santiga de Chile, šedesát jedna pasažérů a devět členů posádky tam ale nikdy nedorazilo. Boeing 757 patří k moderní generaci letdel řízených počítačem a piloti jsou zvyklí se na centrální datový systém plně spoléhat. Pár minut po startu zjistil kapitán letu č. 603, že přestaly fungovat všechny výškoměry a v zápětí na to i indikátory rychlosti.

Z motoru číslo 2

2007-09-24T00:28:00.000-07:00

unikalo palivo a přestal fungovat. Palubní počítačový systém piloty předtím opakovaně varoval, ale ti se domnívali, že jde o poruchu počítače. Za chvíli přestal fungovat i motor č. 1. Posádce nezbylo než pokusit se "doplachtit" na Azorské ostrovy, které byly naštěstí relativně blízko. Neuvěřitelné se stalo skutkem a nouzové přistání na letišti v Lajes si vyžádalo jen zničené pneumatiky podvozku. Všech 306 cestujících a členů posádky zůstalo na živu. O rok později obdrželi kapitán letu č. 236 a jeho první důstojník nejvyšší ocenění Mezinárodní asociace pilotů. Odůvodnění znělo poněkud ironicky: "za nejdelší bezmotorový let - 130 kilometrů - uskutečněný s dopravním letounem". Prokázalo se, že nechtěný rekord byl způsoben chybou mechaniků, kteří při opravě čerpadla použili nevhodný náhradní díl. Přečerpávané palivo tak neproudilo do motoru, ale do trupu letadla! Své sehrála ale i neopodstatněná nedůvěra posádky k palubním počítačům. Kombinace těchto faktorů měla takřka fatální následky.

Když dojde palivo

2007-09-22T12:20:00.000-07:00

Během letu z Toronta do Lisabonu se uvolnila hadice přívodu paliva a vyprázdnila všechny nádrže. Následovalo 150 kilometrů klouzavého letu a dramatické přistání na Azorských ostrovech. Kanadská dokumentární rekonstrukce

24. srpna 2001 se plně obsazený Airbus A 330 kanadské charterové společnosti Air Transat nacházel v polovině svého letu z Toronta do Lisabonu. Právě v tuto chvíli posádka zjistila, že palivové nádrže jsou prázdné. Airbus A 330 patří k nejmodernějším typům letadel. Je vybaven špičovou technologii a jeho provoz je monitorován více než stovkou palubních senzorů napojených na řadu počítačů. 12 000 metrů nad hladinou Atlantiku se přes to všechno letoun dostal do vážných potížích.

Uvnitř letadla

2007-09-20T23:21:00.000-07:00

vznikl značný podtlak. Šokovaný palubní personál dále zjistil, že chybí devět sedaček spolu s cestujícími, kteří na nich seděli. Letadlu vysadily dva motory a v jeho boku zela neuvěřitelně velká díra. Tomu, že se letu č. 811 podaří vrátit na letiště, odkud před krátkou dobou odstartoval, takřka nikdo nevěřil. Robustní trup Boeingu však vydržel a cestující se dočkali zázraku. Americké letecké úřady zahájily vyšetřování příčin nehody, ale nemohly dojít k závěru. Překvapivý obrat nastal, když soukromé pátrání rodičů jedné z obětí nehody, třiadvacetiletého Lee Campbella, prokázalo, že příčinou byla vadná konstrukce zavírání dveří. Ještě větším šokem ovšem byl fakt, že o špatné funkci elektricky ovládaného zámku byli letečtí dopravci informování a neštěstí se dalo předejít.

Když se za letu otevřou dveře

2007-09-11T23:06:00.000-07:00

Během letu z Honolulu do Aucklandu se otevřely dveře nákladového prostoru obřího Boeingu 747. Vytrhly s sebou velkou část trupu a těla devíti pasažérů. Je možné s takovým poškozením doletět? Kanadská dokumentární rekonstrukce
24. února 1989 večer vystoupal Boeing 747 společnosti United Airlines do letové výše 7 000 metrů. Plně obsazený stroj letěl z Havaje na Nový Zéland. Ve vzdálenosti 160 kilometrů od letiště v Honolulu se ozvala na palubě ohromná rána. Vše nasvědčovalo tomu, že uvnitř letounu explodovala bomba. V nastalém chaosu se letadlo začalo nebezpečně propadat vstříc hladině Tichého oceánu. Zkušení piloti na poslední chvíli řízení letounu zvládli. Příčinou zdánlivě neodvratitelné tragédie byly dveře nákladového prostoru. Utrhly se a s nimi část trupu.

letadla

2007-09-11T01:21:00.000-07:00

První díl cyklu připomíná tragédii letu č. 111 společnosti Swissair. 2. září 1998 večer odstartoval z Kennedyho mezinárodního letiště v New Yorku a jeho cílem byla Ženeva. Swissair i jeho posádky se těšily té nejlepší pověsti. Stroj McDonell-Douglas - 11 byl podkládán za jeden z nejspolehlivějších dopravních letounů. V blízkosti kanadského pobřeží ucítili švýcarští piloti kouř. Domnívali se zprvu, že jde o poruchu klimatizace. Velmi rychle však pochopili, že situace na palubě vyžaduje mimořádná opatření. Rozhodli se pro odklonění letu do Halifaxu. Na tamější letiště však nikdy nedoletěli, jejich stroj se zřítil rychlostí 900 kilometrů v hodině do moře. Jedno z nejrozsáhlejších a nejkomplikovanějších vyšetřování v dějinách letectví prokázalo, že ke katastrofě došlo kvůli zkratu v elektrické instalaci, který následovně způsobil požár. Ve vodách Atlantského oceánu našlo smrt 215 cestujících a 14 členů posádky.

Námětem šestidílného

2007-09-09T22:54:00.000-07:00

kanadského cyklu dokumentárních rekonstrukcí jsou události, které se na kratší či delší dobu staly středem pozornosti sdělovacích prostředků. Autoři rekonstruují průběhy známých leteckých nehod prostřednictvím obrazových a zvukových archivních materiálů, výpovědí svědků, pozůstalých, leteckých odborníků a vyšetřovatelů. Svou důležitou roli má také počítačová animace, jež evokuje to, co snad mohli jen tušit dispečeři u svých radarů, a to, co v několika posledních sekundách svého života viděli muži v pilotních kabinách. Charakteristickou součástí cyklu jsou pak hrané scény, které vypovídají o tom, k čemu všemu během letu došlo a jak se s mimořádnými situacemi vyrovnávali lidé za řídícími pákami, jejich neviditelní partneři ve střediscích letového provozu a konečně i pasažéři, jež svůj osud vložili do jejich rukou.

Když na palubě vypukne požár

2007-09-09T00:36:00.000-07:00

Při letu z New Yorku do Ženevy začala v pilotní kabině hořet elektroinstalace. Piloti Swissairu v kyslíkových maskách bojovali o záchranu stroje do posledního okamžiku. Kanadská dokumentární rekonstrukce
Letecká doprava je nejbezpečnějším způsobem přepravování osob i zboží po celé naší planetě. Každou minutu jsou ve vzduchu tisíce strojů letících všemi možnými směry. Většina z nich dosáhne bez problémů svého cíle. Jsou ale okamžiky, kdy se posádky a cestující dostanou do situace, jež může skončit tragicky.

letadla

2007-09-06T11:31:00.000-07:00

1. Když na palubě vypukne požár
Při letu z New Yorku do Ženevy začala v pilotní kabině hořet elektroinstalace. Piloti Swissairu v kyslíkových maskách bojovali o záchranu stroje do posledního okamžiku.

2. Když se za letu otevřou dveře
Během letu z Honolulu do Aucklandu se otevřely dveře nákladového prostoru obřího Boeingu 747. Vytrhly s sebou velkou část trupu a těla devíti pasažérů. Je možné s takovým poškozením doletět?

3. Když dojde palivo
Během letu z Toronta do Lisabonu se uvolnila hadice přívodu paliva a vyprázdnila všechny nádrže. Následovalo 150 kilometrů klouzavého letu a dramatické přistání na Azorských ostrovech.

4. Když nefungují přístroje
Krátce po nočním startu z Limy začaly přístroje letounu společnosti Aeroperu předávat pilotům nelogické údaje. Dispečer řízení provozu posádku Boeingu 757 ujišťoval, že stroj je ve výše 3 000 metrů ve chvíli, kdy už takřka škrtal břichem o hladinu Pacifiku...

5. Když je nebe příliš těsné
Osudové chyby střediska řízení letového provozu způsobily srážku letadla Baškirských aerolinií s letounem společnosti DHL poblíž Bodamského jezera.

6. Když na palubu vstoupí teroristé
V hlavním městě Alžírska obsadili letoun společnosti Air France muslimští fundamentalisté. Po dvou dramatických dnech byli zneškodněni na letišti v Marseille.

Závěrem

2007-09-05T22:57:00.000-07:00

Při pohledu na nějakou katastrofu můžeme jen tušit hloubku utrpení a bolesti, kterou vyvolala. Ve zlomku sekundy se změní celá budoucnost člověka. Jeho tužby se stanou nevyplnitelnými, jeho naděje vyhasnou a jeho představy se již nikdy neuskuteční. Pro mnohé lidi zmizí jejich smysl života.
Katastrofy jsou však také prověrkou charakteru jednotlivce, skupin, kolektivů a národů. Prověří se význam všech sociálních institucí a morálních kvalit jednotlivců. Nejednou v historii se lidé přesvědčili ve velké katastrofě o skutečném charakteru společnosti, v níž dosud žili a v níž věřili. Takové katastrofy jsou pak následovány vlnou beznaděje, nedůvěry, zklamání, často pak anarchie a banditismu.
Katastrofy postihují jakoukoliv společnost, ať je jakkoliv vyspělá a ať má jakékoliv sociální a politické uspořádání. Při nich nezáleží, kdo jaký má názor nebo která politická strana je právě u vlády. Záleží jen a jen na lidech samotných, zda dokáží přes všechny rozpory spolupracovat na záchraně životů a majetku.

Lidstvo na konci své existence?

2007-09-04T23:51:00.000-07:00

V roce 1974 byl založen Worldwatch Institute ve Washingtonu. Tento institut analyzuje údaje z mnoha oblastí a zaměřuje se na vztah mezi globální ekonomikou a životním prostředím. Pracovníci institutu jako první upozornili světovou veřejnost na globální oteplování Země, nedostatek palivového dřeva, půdní erozi, celosvětový nedostatek pitné vody, zhroucení mořského rybolovu a na ekologické katastrofy v zemích střední a východní Evropy

Katastrofy přicházející z kosmu

2007-09-02T22:22:00.000-07:00

• Asteroidy a komety
• Jiné kosmické příčiny vymírání
Někdy se hovoří o kosmických příčinách vymírání. Ve vesmíru dochází k výbuchům hvězd, které se mění v novy nebo supernovy. Planetární systémy procházejí obrovskými mraky mezihvězdného plynu a prachu. Kosmické prostředí je zdrojem krátkovlnného záření, ultrafialového, roentgenova a gama. Mohly takové události ovlivnit vývoj života na Zemi? Život na Zemi existuje asi 15 až 30 procent doby existence vesmíru.
• Záblesky gama záření

Smrtící biologie

2007-09-02T01:51:00.000-07:00

Přes snahy ekologických organizací o osvětu dodnes u řady lidí převládá přesvědčení, že příroda je schopna se vzpamatovat z libovolného ničivého zásahu. Lidé dělají jen zlomek toho, co je nutné k tomu, aby se zabránilo další devastaci životního prostředí. Přesvědčení o neškodnosti zásahů člověka do přírody je podporováno pozorováním, že k náhlým velkým změnám v přírodě obvykle nedochází. Životní prostředí se za dobu existence života na Zemi několikrát výrazně změnilo. Tyto změny ale nikdy nevedly k zániku života. Základní živé struktury a mechanismy zůstávají stejné.

Tropické cyklóny

2007-08-31T22:48:00.000-07:00

V atmosféře se rozdílné tlaky vyrovnávají větrem, který proudí z místa s vyšším tlakem do místa s tlakem nižším. Síla větru závisí na tlakovém gradientu a směr větru závisí na pozici tlakových níží a výší, na zemské rotaci a na tření.
6. Tornáda a jiné větrné víry
Tornáda jsou katastrofální vířivé větry ve tvaru nálevky o průměru od 10 m do 1 km. Vítr ve víru může podle odhadů dosáhnout rychlosti až 300 m/s (více než 1000 km/h).
7. Prachové bouře
Prachové bouře jsou atmosférické poruchy, při nichž se do vzduchu dostává značné množství prachu a písku. Písek letí blízko země a ve vyšších vrstvách je jemný prach.

Mořské povodně :

2007-08-29T23:33:00.000-07:00

Pokud moře zaplaví pobřeží nebo přímoří, hovoří se o mořské povodni. Ke katastrofám patří ničivé tsunami a bouřlivé přílivy. Astronomické přílivy a odlivy jsou způsobeny pohybem Měsíce a Slunce. Vysoký příliv vzniká při konjunkci Měsíce se Sluncem, nízký příliv vzniká, když je Měsíc v opozici. Vysoký příliv může být zvýšen větrem, který tlačí na hladinu a rozvlní ji. Pokud vítr vane od moře na pevninu, mořské vlny na pobřežních mělčinách zaplavují pobřeží. Při orkánu nebo tropickém cyklónu může být hladina moře zdvižena až o několik metrů.

Varování a ochrana před povodněmi :

2007-08-27T23:49:00.000-07:00

Jako prevence před povodněmi se provádějí různé úpravy koryt řek a jejich okolí. Nejdůležitější a nejstarší ochranou proti povodním je stavba hrází, které mají chránit lidská sídliště a zemědělskou půdu v oblastech údolní nivy. Hráze jsou stavěny obvykle z materiálu, který je k dispozici, a zpevňují se betonem a kameny. Další ochranou před povodněmi je úprava koryta řek. Koryto se prohlubuje a rozšiřuje. Dříve se tok některých řek napřimoval, ale ukázalo se, že jde o nevhodnou úpravu. Důležitou ochranou před povodněmi jsou vodní kanály, které odvádějí přebytečnou vodu. U velkých toků se stavějí retenční nádrže, hráze a přehrady.

Povodně v České republice v letech 1997 a 1998 :

2007-08-26T01:14:00.000-07:00

Říční povodně

2007-08-22T23:13:00.000-07:00

sesuvy půdy

2007-08-21T23:48:00.000-07:00

K sesuvům půdy dochází, když je porušena stabilita svahu. Síly, které udržují soudržnost půdy nebo horniny, začnou být slabší než gravitace a celá hmota se dostane do pohybu.
Půda se může ze svahu posouvat nepatrnou rychlostí. Někdy se zvětralé skály mohou sesouvat rychlostí až několik metrů za den. Konečně může dojít k náhlému uvolnění velkého objemu horniny, který se zřítí vysokou rychlostí.
Sesuv je definován jako náhlý pohyb hornin, při němž se sesouvající hmota oddělí od pevného podloží zřetelnou smykovou plochou. Sesuvy půdy mohou ohrozit obydlí, sídliště, dopravní komunikace a inženýrské sítě, zemědělské pozemky. Podmořské sesuvy mohou přetrhat telefonní a telegrafní kabely. Sesuvy vážně ohrožují vodní díla, zejména přehrady. Mohou zahradit údolí, vytvářet dočasná jezera a tím způsobit záplavy. Sesuvy horniny mohou v jezerech nebo zátokách vyvolat ničivé vlny. Při sesuvech většinou nedochází ke smrti stovek lidí, ale sesuvy způsobují značné materiální škody.

2007-08-21T00:19:00.000-07:00

Předpověď sopečné činnosti je založena na dlouholetých pozorováních. Většina nebezpečných sopek je pod trvalým dozorem. Jsou sestaveny mapy vulkanického rizika. Některé sopky vybuchují v téměř pravidelných intervalech a lze jejich erupce snadno předpovědět.

Předpovědi a ochrana před erupcemi sopek:

2007-08-19T12:59:00.000-07:00

Oběti sopečných výbuchů jdou do statisíců. Sopečnou činnost lze rozdělit do několika dílčích procesů, které lze seřadit podle počtu obětí na životech a materiálních škod: - žhavá sopečná mračna (směs žhavých plynů a tefry) - spad tefry (popel, lapilly, písek a sopečné pumy) - následky sopečné činnosti (hladomor, otravy) - sopečné bahnotoky - výrony lávy a lávové proudy - jedovaté plyny

Sopečné erupce

2007-08-19T00:16:00.000-07:00

Sopečné erupce mají svůj zdroj hluboko pod zemským povrchem. Sopka je vyvýšenina tvořená sopečným materiálem, která je spojena s magmatickým krbem pod povrchem ve hloubce asi 30 až 100 km. Magma je tavenina tvořená převážně křemičitany. K roztavení magmatické horniny dochází pravděpodobně kvůli vysoké koncentraci radioaktivních prvků, která svým radioaktivním rozpadem uvolňují značné množství tepla. Jiným zdrojem tepla může být vysoký tlak, který zvyšuje teplotu horniny. Tektonickými poruchami může být magmatický krb spojen s povrchem. Magma puklinami stoupá k povrchu, tlak klesá a unikají vodní páry a jedovaté plyny. Vzniká sopečná činnost, jejíž důsledkem je vznik sopky.

Tsunami:

2007-08-16T15:31:00.000-07:00

Některá zemětřesení jsou provázena ničivými mořskými vlnami, které pustoší pobřeží. Tsunami jsou dlouhé vlny katastrofického rázu vzniklé zejména tektonickými pohyby mořského dna. Tsunami má vlnovou délku od 150 do 300 km (vlnovou délkou zde rozumíme vzdálenost od vrcholu jedné vlny k druhé). Amplituda vlny je přitom jen několik desítek centimetrů, nejvýše několik metrů. Jak se vlna dostává na mělký kontinentální šelf, její amplituda se zvyšuje a mění se v pohybující vodní stěnu. Když se tlačí do mělkých zálivů nebo do ústí řek, její výška ještě roste. Rychlost tsunami je přímo úměrná hloubce oceánu. Pro střední hloubku Tichého oceánu 4000 m byla teoretická rychlost stanovena na 716 km/h. Nejvyšší změřená rychlost tsunami přesáhla 1000 km/h. Skutečná rychlost tsunami bývá nižší, asi 400 až 500 km/h.

Předpovědi a ochrana před zemětřesením:

2007-08-13T23:52:00.000-07:00

Předpovědět zemětřesení mohou jak odborníci, tak amatéři. Současná geofyzika připravila pro potřeby praktické geologie velké množství vědeckých poznatků. Podle psychotroniky člověk sám velmi citlivě reaguje na změny, které se odehrávají pod terénem.

Důsledky zemětřesení:

2007-08-12T23:14:00.000-07:00

Při silnějších zemětřeseních většina lidí propadá panice. Uvádí se, že při slabém zemětřesení v roce 1976 u nás lidé vybíhali z vyšších podlaží panelových domů na chodby a na schodiště. Přitom schodiště se v budově obvykle zřítí jako první.
Na ulici se menší zemětřesení obvykle nepozná kvůli provozu na silnicích. Silnější zemětřesení se projeví drnčením oken, opadáváním omítky, pádem nestabilních zdí a komínů, praskáním zdí, porušením dlažby a asfaltového povrchu a vznikem puklin v zemi. Zdvihají se mračna prachu.
Ve volné přírodě lze rozeznat jen větší zemětřesení. Vytvářejí se malé pukliny v půdě, pak větší pukliny, půda se rozrušuje, vystřikují gejzíry písku, pohybují se balvany, dochází k sesuvům větších svahů, vylévá se voda z vodních nádrží a řek. Při větších zemětřeseních lze pozorovat vlnění povrchu.

2007-08-12T03:52:00.000-07:00

M popis
0 nejmenší zemětřesení zachytitelná přístroji
2,5 – 3 lze postihnout lidskými smysly v blízkosti epicentra zemětřesení
4,5 blízko epicentra mohou být menší škody
5 odpovídá zhruba energii první jaderné bomby
6 odpovídá zhruba energii první jaderné bomby
7 nad touto hodnotu jde o velká zemětřesení
8 zemětřesení v San Fransiscu v roce 1906
8,4 aljašské zemětřesení v roce 1964,
asámské zemětřesení v roce 1950
8,6 odpovídá energii asi třímiliónkrát větší,
než měla první jaderná bomba
8,9 zřejmě zemětřesení v Lisabonu v roce 1755

Řada států

2007-08-10T13:02:00.000-07:00

je často postihována ničivými zemětřeseními. Japonsko je jedním z ostrovních oblouků, pod kterým se podsunuje pacifická deska pod eurasijskou. Írán, Turecko a část Střední Asie leží blízko rozhraní mezi indickou a eurasijskou deskou. Guatemala leží na rozhraní desek karibské a jihoamerické. Sicílie a Řecko leží na hranici desek africké a eurasijské.
• Mezi délkou zlomu a velikostí zemětřesení byla nalezena přímá úměrnost. Byl odvozen vztah
M = 2 log L + 1,7
kde M nejvyšší magnituda zemětřesení a L je délka zlomu v km.

Zemětřesení

2007-08-10T00:21:00.000-07:00

Zemětřesení zasahuje velmi rychle a během několika desítek sekund po sobě zanechává zpustošené město a desetitisíce mrtvých. Přes veškerou snahou seizmologů přichází zemětřesení většinou zcela neočekávaně.
Při pohybu desek mohou nastat tři případy. Desky se mohou pohybovat od sebe, mohou se srážet nebo podsouvat nebo se mohou pohybovat podél sebe. Pohyb není rovnoměrný, ale trhavý. Každý náhlý pohyb může znamenat zemětřesení.

2007-08-08T13:34:00.000-07:00

V městských aglomeracích

2007-08-05T23:25:00.000-07:00

může zemětřesení vést k ničivým požárům a výbuchům plynu, k přerušení zásobování pitnou vodou a elektrickou energií, k porušení kanalizace. Zemětřesení může vést k protržení hrází přehradních nádrží. Sopečný výbuch může vést k otrávení pastvin a zničení zemědělských plodin. Povodně zase mohou vést k otrávení spodních vod a studní a ke vzniku ohnisek nakažlivých nemocí.

Přírodní katastrofy

2007-08-04T12:12:00.000-07:00

lze klasifikovat podle různých hledisek. Jedním z nich je místo vzniku příčin katastrofy. Některé příčiny lze hledat pod povrchem v zemské kůře, jiné v hydrosféře a další v atmosféře planety Země. Pod zemským povrchem mají svoji příčinu zemětřesení a sopečné erupce. Na zemském povrchu vznikají sesuvy půdy, povodně, bouřlivé přílivy a tsunami. V atmosféře vznikají tropické cyklóny, tornáda a prachové bouře. Mezi jednotlivými typy katastrof existují přímé a nepřímé souvislosti. Sopečný výbuch může vést k zemětřesení a ke vzniku tsunami. Zemětřesení může vést k ničivým sesuvům půdy a ty zase mohou vést k povodním. Atmosférické bouře a tropické cyklóny mohou způsobit povodně.

Úvod

2007-08-02T13:07:00.000-07:00

Pod pojmem katastrofa si představujeme pohromu způsobující lidské neštěstí, utrpení, smrt a zničení hodnot. Podle příčin lze katastrofy obecně klasifikovat na přírodní katastrofy, jejichž příčinou jsou přírodní procesy, na ekologické katastrofy, jejichž příčinami jsou důsledky zásahů lidstva do biologické rovnováhy a katastrofy sociální, jejichž příčiny lze hledat v přímé činnosti člověka nebo skupin lidí. Přírodní katastrofa je rychlým přírodním procesem mimořádných rozměrů, který je primárně způsoben gravitací, zemskou rotací nebo rozdílem teplot. Katastrofy mohou nastat rychlým pohybem zemské hmoty (zemětřesení, sesuvy půdy), uvolněním hlubinné zemské energie a jejím převedením na zemský povrch (sopečná činnost a zemětřesení), zvýšením vodní hladiny řek, jezer a moří (povodně a záplavy, mořské tsunami), mimořádně silným větrem (orkány, tropické cyklóny).

Tabulka udává počty obětí,

2007-08-01T22:18:00.000-07:00

které si přírodní katastrofy vyžádaly od roku 1947 do roku 1980. Podtrženě zvýrazněný text znázorňuje, na která čísla má vliv klima, potažmo mohou být v budoucnu ovlivněna globálním oteplením. Počet obětí ničivých such, která velmi pravděpodobně patří na první příčku, nelze přesně spočítat, jelikož následky těchto pohrom se projevují pomaleji.

Typ katastrofy / Počet mrtvých

2007-07-30T23:16:00.000-07:00

sucha / tropické cyklony, hurikány, tajfuny/ 499 000

zemětřesení/ 450 000

záplavy (jiného původu než ad 1)/ 194 000

tornáda a bouřky/ 29 000

sněhové bouře/ 10 000

sopečné výbuchy/ 9 000

vlny veder/ 7 000

laviny/ 5 000

zemní laviny/ 5 000

Celkem/ 739 000 + ?

Celkové zatížení

2007-07-29T23:09:00.000-07:00

obyvatel Československa, ke kterému studie po řadě výpočtů a matematických modelů dospívá oficální studie Institutu hygieny a epidemiologie-centra hygieny záření (zpracovaná pro potřeby OSN), představuje 11 310 Sv. To znamená, že při velmi opatrných odhadech způsobí radiace z Černobylu na našem území celkem 450 až 1200 předčasných úmrtí, většinou v důsledku rakoviny vyvolané ozářením. Vzhledem k nepřesnostem ve výpočtech však může být počet obětí ještě vyšší.

Podle odhadů

2007-07-29T01:45:00.000-07:00

bylo jen kvůli Černobylu provedeno asi 100 000 potratů. DOPADY ČERNOBYLSKÉ HAVÁRIE NA ÚZEMÍ ČESKOSLOVENSKA Nad územím Československa prolétl černobylský mrak celkem třikrát: 30. dubna, 3. až 4. května a 7. května 1986. První a třetí průchod zasáhl celé území Československa, druhý průchod jen jeho západní část, takže minul střední a východní Slovensko. Průběžná měření zahájila síť monitorovacích stanic dne 29. dubna, tedy 3 dny po havárii. Největší zatížení obyvatel radioaktivními látkami nastalo ve dvou vlnách: jednak během prvních týdnů po havárii, jednak během zimy 1986/87, kdy byly konzumovány obiloviny ze sklizně roku 1986, stejně jako mléko a maso ze zvířat krmených senem sečeným během jara a léta 1986.

Riziko,

2007-07-26T13:04:00.000-07:00

kterému jsou vystaveni,kryjí vysokými státními příjmy. Havárie připravila přes 10 000 rodin o jejich živitele, kteří zemřeli nebo jsou v invalidním důchodu. Tyto počty obětí tedy uvádějí oficiální statistiky. Ve skutečnosti však je situace ještě horší, protože výše uvedená čísla nezahrnují 3 miliony obyvatel Kyjeva, který byl po havárii vážně zasažen radioaktivním spadem. Od roku 1986 je na Ukrajině zaznamenán dlouhodobý trend zhoršování zdravotního stavu a poklesu porodnosti. Statistické rozbory však jednoznačně ukazují, že na kontaminovaných územích je zhoršení zdravotního stavu mnohem výraznější. Oblasti kontaminované radioaktivitou se kryjí s místy, kde byl zaznamenán nárůst rakoviny a celkového poklesu imunity.

zatížení

2007-07-25T23:53:00.000-07:00

Největší zatížení obyvatel radioaktivními látkami nastalo ve dvou vlnách: jednak během prvních týdnů po havárií, jednak během zimy 1986/87, kdy byly konzumovány obiloviny ze sklizně roku 1986, stejně jako mléko a maso ze zvířat krmených senem sečeným během jara a léta 86. Vědci předpokládají, že radiace z Černobylu způsobí na našem území 450 až 1200 předčasných úmrtí, většinou v důsledku rakoviny vyvolané ozáření. Teprve tři týdny po havárii je dokončen železobetonový obal nad havarovaným reaktorem a pomocí vrstvy 4000 tun písku, bóru je utěsněn tak, že veškeré úniky radioaktivity do okolí konečně ustaly. Jeho výstavba pohltila 7000 tun ocele a 410 000 m betonu. Mezitím bylo z oblasti 30 km od elektrárny evakuováno téměř 100 000 lidí. A jak vypadá Černobyl dnes ? Dne 21. října 1993 ukrajinský parlament zrušil své dva roky staré usnesení o tom, že do konce roku 1993 odstaví zbylé dva reaktory v Černobylu. V zakázané zóně žije 5000 lidí, kteří na elektrárně pracují. Tráví vždy 15 dnů v zóně a na dalších 15 dnů odjíždějí domů.

Mezi radioaktivní látky,

2007-07-24T13:40:00.000-07:00

které zasáhly Evropu nejvýrazněji patří izotopy césia a jódu. Poločas rozpadu Cs -137 je 30 roků a bude tedy trvat několil set let, než se jeho hodnota sníží na zanedbatelné hodnoty. Naopak, poločas rozpadu jódu I - 131 je jen 8 dní a dlouhodobě nepředstavuje velké nebezpečí. O to větším ohrožením ale byl v prvních týdnech po havárii, kdy pronikl především do mléka. Nad územím Československa prolétl černobylský mrak celkem třikrát: 30. duben, 3. až 4. května a 7. května 1986. První a třetí průchod zasáhl celé území Československa, druhý průchod jen jeho západní část, takže minul střední a východní Slovensko.

Černobylský výbuch

2007-07-24T00:35:00.000-07:00

nezpůsobil škody nejen v bývalém SSSR, ale měl i velké následky ve světě. Radioaktivní mrak, který se z Černobylu uvolnil, postupoval nejprve směrem na severozápad, do Polska a Skandinávie, a pak se obrátil do střední Evropy. Největší škody způsobil radioaktivní mrak tam, kde z něj pršelo. Déšť totiž spláchl na místa, kam padal, radioaktivní látky ve velkých množství. Kontaminace míst zasažených tímto radioaktivním dešťem byla i stonásobně vyšší v porovnání s místy, kde naštěstí nepršelo a kde byl zaznamenán suchý spad.

V sobotu 26.dubna 1986

2007-07-23T00:08:00.000-07:00

v Ukrajině došlo na čtvrtém bloku jaderné elektrárny Černobyl k výbuchu, který zničil reaktor a způsobil rozsáhlý únik radioaktivních látek do širokého okolí. Stala se tak dosud největší katastrofou v dějinách provozu jaderných elektráren. V průběhu této superhavárie se uvolnilo do životního prostředí celkem 30 až 50 milionů Curie radioaktivních látek, což odpovídá jedné dvacetině veškeré radioaktivity obsažené v reaktoru a asi třiceti až čtyřicetinásobku radioaktivity uvolněné při výbuchu atomové bomby v Hirošimě. Na bezprostřední následky havárie zemřelo podle oficiálních údajů během tří měsíců 28 osob, přes 200 bylo pro těžké popáleniny hospitalizováno.

Černobylská jaderná katastrofa se teprve projeví

2007-07-20T00:02:00.000-07:00

Podle Annanových slov byla reakce na výzvu OSN, adresovanou před třemi lety vládám a institucím, natolik chabá, že původní seznam 60 projektů musel být okleštěn na devět nejnaléhavějších. Zmíněné projekty zahrnují modernizaci nemocnice, vybudování sítě středisek léčby dětí a dekontaminaci škol, předškolních zařízení a nemocnic v Bělorusku. V Rusku projekty zahrnují dodávky vitamínových preparátů k posílení imunity, sonografické vyšetření 500 tisíc dětí a rozvoj rehabilitačních center pro postižené osoby. Mezi projekty na Ukrajině patří zvyšování úrovně lékařské péče, obnova radiací zničených lesů a vědecký výzkum dopadu na zdravotní stav budoucích generací.