Ze středověku nemáme o sběru a zpracování vltavínů zprávy, nejstarší nejisté informace jsou z rudolfinské doby. Asi poněkud mladší je sympatická tradice z Radomilicka (nedaleko Vodňan). Tam musel každý ženich dát nevěstě před svatbou vltavín.
V minulém století se vltavíny zasazovaly do šperků, hlavně v období kolem Jubilejní výstavy v Praze v roce 1891 byly velmi oblíbeny. Jistě zde hrálo roli, že se jednalo o "národní kámen". Tehdy se vltavíny brousily, takže byly téměř k nerozeznání od lahvového skla. Brusiči začali stále častěji podvádět, nahrazovali vltavíny sklem, a proto obliba vltavínových šperků brzy prudce poklesla.
Lidé se opět začali zajímat o vltavíny až v šedesátých letech 20. století, kdy se pozornost upírala k výzkumu vesmíru a vznik vltavínů přece s vesmírem úzce souvisí. Dnes jsou oblíbené šperky s vltavíny v přírodním, nebroušeném stavu. To, že je použil ve svých dílech i slavný švýcarský umělec - klenotník Gilbert Albert, který vystavoval své šperky vloni v létě na Pražském hradě, je oceněním "tajemného zeleného sklíčka". Broušené vltavíny se vyskytují zřídka.