Setrvávaly pouze Oceán, eolová a standard¬ní brána. Brány sice rovněž unášelo prou¬dění, ale pro svou Jedinečnost platily za pevné orientační body. Rovněž Oceán, jako vnitřní hranice mezi Deltou a hyper-prostorem, podléhal jistým stálým změ¬nám podle toho, jak se měnil tvar hyper-prostorové bubliny. Avšak jestli bublina .měla tvar koule anebo oválu, její objem zůstával stejný a Oceán se leskl svou věč¬ně světlou difuzní modří a tvořil hranici na všechny strany.
Tautanbyrka vsak jako vždy nejvíce fas¬cinoval pohled na eolovou bránu. Každý mladý Baolin-Nda věděl, že jednoho dne, asi po pěti tisících letech této existence, se vzdá těla a projde Jako čirý duch bra¬nou do eolu. Tam žijí „dospělí", vyzrálí Baolin-Ndaové, kteří mají útrapy tělesné¬ho bytí již za sebou. A tam bude jednou Žít i on. Možná je to konečná forma exis¬tence jeho národa, možná jen jedna z dal¬ších, to nevěděl. Bylo tomu už dávno, kdy naposledy odtamtud do Delty přisel jeden beztělý a opačná cesta neexistovala. Žád¬ný tělesný nemohl navzdory všem zázra¬kům techniky eolovou branou projít, ani tou nejlepší kosmickou lodí.