Ivan Větvička
Ivan Větvička (1978) je studentem přírodovědného gymnázia v Botičské ulici v Praze 2. Zajímá se zejména o přírodní skla, zkameněliny a některé sladkovodní korýše.
Blok 1
Nic je nedradí!
Psal se rok 1994 a starosta jedné obce v jižních Čechách se rozhodl osobně docházet na lokalitu a hledače vltavínů vyhánět. Zanedlouho mu kdosi vyhrožoval, že mu zapálí dům, jestliže nepřestane. Již předtím byl učiněn pokus zastavit nezákonnou těžbu: na lokalitu byl vyvezen obsah dvanácti fekálních vozů. Ani to však novodobé "zlatokopy" nezastavilo. Není divu, vždyť poptávka po vltavínech, zvlášťě v zámoří, roste. A tak se vltavíny na černo těží a na černo vyvážejí...
konec bloku
Blok 2
Od českého "smaragdu" k vltavínu
Pozornost si zaslouží všemožné názvy, kterými byly vltavíny označovány. Z rudolfinské doby zůstaly zprávy o nepravých českých "smaragdech". Je možné, že se to vztahovalo i k vltavínům. Hrabě Kinský je označil za chrisolithy. Na přelomu 18. a 19. století se objevilo mnoho názvů: pseudochrisolith, chrysolitový nebo vzácný obsidián, vodní chrysolith (toto označení používali hlavně brusiči), český chrysolith, obsidiolith. Nejčastěji se vltavíny pro svou podobnost s lahvovým sklem nazývaly boutelsteiny - lahvové kameny. V roce 1836 jej popsal F. X. M. Zippe jako moldavity - název je odvozen od německého jména Vltavy. Jan Svatopluk Presl ho nazval moldawec (1837) a teprve v roce 1852 jej počeštil Jan Krejčí na vltavec. Pojmenování vltavín se objevilo až v roce 1891 - použil je asi nějaký novinář, když popisoval expozici šperků na Jubilejní výstavě.
Blok 3 odlišit
Nenechte si ujít!
Největší sbírka vltavínů je v Národním muzeu v Praze (včetně obsahu depozitářů 20 tisíc kusů). Máte-li ale hlubší zájem o tajemné tektity, nenechte si ujít krásnou expozici Západomoravského muzea v Třebíči (tři tisíce kusů včetně těch největších) a také v Městském muzeu v Týně nad Vltavou (tam si je můžete prohlédnout i v umělém tunelu). Stojí za to vidět!
Blok 4 odlišit