Z Hitlerových spolupracovníků jsou Goring a Goebbels podobně působivými postavami. První je z rodu bodrých šejdířů, druhý je jako zjevný, přírodou zkrácený a zároveň poznamenaný kaváren¬ský literát a falešný hráč, právě tak hodný opovržení jako nebez¬pečný. Každý kousek z této dojemné triády by sám o sobě stačil, aby přiměl instinktivně nadaného a nepokřiveného člověka k to¬mu, aby se před těmito lidmi třikrát pokřižoval. Ale co se stalo? Hitler byl vynesen na nebesa, našli se dokonce teologové, kteří v něm viděli spasitele. Goring byl populární pro své slabosti. O je¬ho zločinech chtělo vědět jen málo lidí. Goebbelse lidé trpěli, po¬něvadž k úspěšnosti podle určitého názoru patří i lhaní, protože úspěch dle téhož názoru ospravedlňuje všechno. Tito tři najednou jsou tak silným soustem, že je téměř nepochopitelné, že se něco tak monstrózního vůbec mohlo dostat k vládě. Avšak nezapomí¬nejme, že to posuzujeme z přítomnosti a se znalostmi událostí, které vedly ke katastrofě. Náš úsudek by však vypadal značně ji¬nak, kdybychom například měli k dispozici jen znalosti let 1933 a 1934. Bylo toho tehdy v Německu i v Itálii nemálo, co bylo pře¬svědčivé a mluvilo ve prospěch režimu. To, že z německých silnic zmizely statisíce bezcílně se potulujících lidí, byl důkaz, o kterém se nedalo pochybovat. Osvěžující vítr, který po stagnaci a rozkladu poválečných let vanul oběma zeměmi, byl vůbec svůdným zname¬ním naděje. Celá Evropa na tu podívanou hleděla jako Mr. Cham¬berlain, který se jako nejhoršího obával nanejvýš místního deště. Ke géniu pseudologiae phantasticae, z níž Benito Mussolini také něco chytil (byl v tom brzděn, dokud žil jeho bratr Arnaldo), patří také to, že je tak velice přesvědčivá a hodnověrná. Svůj plán před¬kládá světu tím nejbezelstnějším způsobem, hledá si správná slo¬va, která končí na -ost a -ství, náležitě poukazuje na neviditelnou velrybu a nedá se vůbec odhalit, že její záměr je od počátku zlý. Existuje dokonce možnost, že úmysl je dobrý a jeho dobrota ne¬klame. V případě Mussoliniho se například černobílý obraz nezdá být případný. U pseudologie není jisté, že podvodný záměr je hlav¬ním motivem; hlavní roli často hraje „velký plán", a teprve když se blíží choulostivá otázka jeho uskutečnění, musí se nakonec po¬dle poučky „účel světí prostředky" strpět každá možnost a každý prostředek musí být dost dobrý; to znamená, že špatným se záměr stává teprve tehdy, když velké publikum bere pseudologa vážně. Musí faustovsky uzavřít pakt s ďáblem, a tím se dostane na šik¬mou plochu. Lze si představit, že i u Hitlera to tak více či méně probíhalo -„in dubio pro reo!" Hanebnosti v jeho knize, jejíž švá¬binský patos odzbrojuje, ovšem nutí k zamyšlení a člověk se ptá, zda se zlý duch nezmocnil toho muže už dávno předtím, než převzal moc. V Německu bylo kolem roku 1936 mnoho lidí znepokojeno a projevovalo obavy, že by vůdce mohl podlehnout „špatným vli¬vům", že užívá příliš mnoho „černé magie" atd. Jsem přesvědčen, že tyto pochyby tehdy přišly moc pozdě, ale právě tak se mi zdá být docela dobře možné, že Hitler sám měl kdysi dobrý záměr a teprve v průběhu svého vývoje propadl užívání nesprávných pro¬středků nebo zneužívání svých prostředků.