Tato podívaná připomíná onu postavu, kterou tak výstižně po¬psal Nietzsche, totiž postavu „bledého zločince", který má ve sku¬tečnosti všechny znaky hysterie. Nechce a nemůže si připustit, že je takový, jaký je; nedokáže unést svou vinu, jako nebyl ani scho¬pen se jí nedopustit. Ba nehrozí se ani toho, že si sebeklamem ušetří pohled na sebe sama. Děje se to sice všude, ale jak se zdá, nikde tak nacionálně zřetelně jako v Německu. Nejsem přece vů¬bec první, komu je nápadný německý pocit méněcennosti. (Co řekli o své vlastní zemi Goethe, Heine a Nietzsche?) Pocit méněcennosti totiž právě neznamená, že by byl neoprávněný. Platí nejenom pro stránku nebo funkci, ve které se projevuje, ale vztahuje se na sice nezřetelně tušenou, avšak reálně existující méněcennost. Taková méněcennost dává snadno podnět k hysterické disociaci osobnosti, která spočívá v podstatě v tom, že jedna ruka neví, co dělá druhá, že člověk by chtěl přeskočit vlastní stín a že všechny temné viny, všechno méněcenné hledá u druhého. Člověk je proto ustavičně obklopen lidmi, kteří nemají pochopení, lidmi, kteří jsou vedeni jen špatnými motivy a méněcennými škůdci, lidmi druhé katego¬rie, takzvanými „podlidmi", které by měl pro udržení své vlastní výše a dokonalosti vyhladit. Už jen v takových myšlenkových po¬chodech a pocitech se ukazuje, jak funguje pocit méněcennosti. Všichni hysterici jsou proto křečovití trýznitelé, protože se nechtějí trápit se svou vlastní méněcenností. Protože však nikdo nemůže vyskočit z kůže a uniknout sobě samému, vstupuje takový člověk všude sám sobě do cesty jako svůj vlastní zlý duch, a to se pak označuje jako hysterická neuróza.
Všechny tyto patologické znaky, naprostá slepota vůči vlast¬nímu charakteru, autoerotické sebeobdivování a sebeokrašlová¬ní, snižování a terorizování bližních (jak opovržlivě Hitler hovoří o vlastním národě!), projekce vlastního stínu, lživé falšování sku¬tečnosti, „dělání dojmu" a snaha imponovat, balamucení a podvá¬dění - to všechno se snoubí v jednom muži, u něhož se klinicky zjistilo, že je hysterik, a kterého podivný osud učinil na dobu dva¬nácti let politickým, mravním a náboženským exponentem Ně¬mecka. Je to čistá náhoda?
Přesnější Hitlerova diagnóza by patrně byla pseudologia phan¬tastica, totiž forma hysterie, která se vyznačuje zvláštní schop¬ností věřit vlastním lžím. Takoví lidé mají zpravidla po jistou dobu pronikavý úspěch, a proto jsou společensky nebezpeční. Nic nepů¬sobí tak přesvědčivě jako lež, kterou si člověk sám vymyslel a kte¬ré sám věří, nebo zlý čin nebo úmysl, který člověk sám považuje za dobrý; v každém případě je mnohem přesvědčivější než veskrze dobrý člověk nebo dobrý čin a než zlý člověk a jeho veskrze zlý čin. Německý národ by nikdy nemohl naletět na tato Hitlerova hesla, která se cizinci - až na malé výjimky - jeví jako směšná, patetická, to jest zjevně hysterická, a na jeho žensky vřeštivé řeči, kdyby tato postava - která mně, podle toho jak jsem ji viděl na vlastní oči, připadala jako psychický strašák (násada koštěte jako natažená paže) - nebyla zrcadlovým obrazem všeobecné německé hysterie.