Už dávno před rokem 1933 viselo ve vzduchu cosi jako neurčitý pach spáleniny a lidé se vášnivě zajímali o odhalení místa požáru a vypátrání žháře. Když pak nad Německem vystoupily těžké mra¬ky kouře a požár Reichstagu dal signál, vědělo se, kde je žhář, to zosobněné zlo. Toto odhalení bylo děsivé, avšak v dalším dění pů¬sobilo v jistém smyslu úlevu, že teď člověk věděl to nejrozhodnější, totiž kde je bezpráví a že on sám je na druhé straně, v táboře slušných lidí, jejichž morální rozhořčení mohlo stoupat stále výš, úměrně s narůstající vinou na straně druhé. Dokonce ani volání po masových popravách už neznělo v uších spravedlivých faleš¬ně a spálení německých měst bylo prožíváno jako boží soud. Nená¬vist si našla úctyhodné motivy a vyrostla ze stavu domácí a osob¬ní idiosynkrazie - a to všechno, aniž ctihodné publikum tušilo, v jak bezprostředním sousedství zla se tím pohybuje.