Na základě skutečnosti, že totiž ani jeden člověk neobývá svůj duševní prostor jako hlemýždí ulitu, to jest oddělený od ostatních, nýbrž je svým nevědomým lidským bytím spojen s ostatními lidmi, nemůže se žádný zločin nikdy stát sám pro sebe, to jest jako izo¬lované a izolovatelné psychické faktum, jak se zdá našemu vědo¬mí, ale děje se v širším okruhu. Vzrušení, které vychází z každého zločinu, a vášnivý zájem o pronásledování zločince, soudní řízení a podobně dokazují, že zločin rozčiluje takřka každého, kdo není abnormálně tupý a apatický. Lidé rezonují, vciťují se do zločinu, pokoušejí se jej pochopit a vysvětlit... Něco se v nich vzňalo, a to od onoho ohně zla, který vyšlehl ve zločinu. Již Platón věděl, že pohled na ohavnost vytváří ohavnost uvnitř duše. Rozhořčení a vo¬lání po odplatě jsou namířena proti vrahovi, a to tím hlasitěji, vášnivěji a zlomyslněji, čím víc žhne jiskra zla ve vlastní duši. Je nepopiratelnou skutečností, že cizí zlo se okamžitě stává zlem vlastním, a to tím, že zase zažehne zlo ve vlastní duši. Vražda byla částečně spáchána na každém a dopustil se jí částečně každý; svedeni neodolatelnou fascinací zla jsme tuto dílčí kolektivní psy¬chickou vraždu společně umožnili, a to tím víc, čím blíž jsme stáli a čím lépe jsme mohli vidět. Byli jsme tím bez zdráhání společně vtaženi do nečistoty zla, a nezáleží na tom, co s tím dělá naše vědomí. Pokud jsme morálně rozhořčeni, je naše rozhořčení tím jedovatější a pomstychtivější, čím silněji v nás hoří oheň zažeh¬nutý zlem.