V této souvislosti bych se chtěl také zmínit o tom, že v zahra¬ničním tisku jsou mi do úst vkládána prohlášení, která jsem ni¬kdy neučinil. Mé autentické názory jsou obsaženy v tomto článku. Všechno, co jisté tiskové zprávy tvrdí kromě toho nebo kolem toho, může čtenář klidně pominout jako podvod.)
Se zřetelem na tyto hrozné věci bude znamenat opravdu málo, když diagnózu méněcennosti jednou obrátíme a místo na zavraž¬děného ji použijeme na vraha, a to s plným soucitem, že zraníme všechny Němce, kteří protrpěli svou národní bídu s plným pocho¬pením. Ano, člověku to působí bolest, když působí bolest jinému. Avšak my jako Evropané - k nimž patří Němci jako bratři - jsme zraněni, a proto zraňujeme, jak už bylo řečeno, ne proto, abychom mučili, nýbrž proto, abychom nalezli pravdu. Stejně jako kolektivní vina týká se i diagnóza duchovního stavu celého náro¬da a navíc ještě celé Evropy, jejíž duchovní stav už delší dobu vůbec není normální. Ať to tedy zní příjemně, anebo nepříjemně - jakpak je tomu s naším uměním, nejjemnějším registračním ná¬strojem duše národa? Copak znamená všude rozšířená nadvláda nepředstíraného patologična v malířství? Ta atonální hudba? To dalekosáhlé působení záhadného Ulyssa atd? V jádru je to totéž, co se v Německu stalo v politice. Evropan, běloch vůbec, je ovšem těžko schopen posoudit své vlastní duchovní rozpoložení. Vězí v něm příliš hluboko.