Hysterická povaha spočívá v takzvané systematické disociaci, v uvolnění protikladů, které jsou normálně pevně spojeny, v uvol¬nění, které někdy dospívá až k rozštěpení osobnosti, to jest ke stavu, kdy už skutečně jedna ruka neví, co dělá druhá. Je pravid¬lem, že panuje podivuhodná nevědomost co se týče stínu. Člověk zná jen své dobré motivy, a když se ty špatné už nedají popřít, je právě „nadčlověkem a panským člověkem" bez skrupulí, člověkem, který se mylně domnívá, že se do šlechtického stavu povyšuje dosahem svého cíle.
V důsledku nevědomosti o druhé stránce vzniká velká vnitř¬ní nejistota: člověk dobře neví, kdo je, někde se cítí méněcenný, ale nechce vědět kde, a touto novou méněcenností zvětšuje méně¬cennost už existující. Z této vnitřní nejistoty vyplývá prestižní psychologie hysterika, „dělání dojmu", předvádění a vnucování zá¬sluh, nikdy neutuchající touha po uznání, obdivu, souhlasu, oblí¬benosti. Z této vnitřní nejistoty vyplývá rovněž vychloubačnost, domýšlivost, arogance, drzost a netaktnost, v jejichž důsledku se mnozí Němci, kteří se doma pokořují, postarali v cizině o špatnou reputaci svého národa. Z této nejistoty rovněž vyplývá onen ne¬dostatek občanské odvahy, který kritizoval už Bismarck. (Napadá mě žalostná role generality.)