„Dokážem to!" jásal Bully. „Myto dokážem!"
„Hřib už je z brány venku," potvrdila Viviaree. „Přetlak v eolu může unikat. Tím jsme zachránili své předky."
„Jsi si tím jistá?" zeptal se Tautanbyrk. „Dokud s nimi nemáme kontakt, nevíme, zda žijí či ne."
„Přetlak nemohl být zas tak velký, aby jim uškodil," odpověděla, vědkyně. „Můžu

to zcela přesně změřit. Ne, tenhle útok nanokoloně nevyšel. Ale kdybyste se tady neobjevili vy, Pozemšťané..."
KAURRANG a technobox dál vytaho¬valy Hřib do Delty, dál od brányStále sršely jiskry, ale pak vyhasly.
A já poprvé viděl Hřib nezakotvený v podloží. Horní část byla stejná jako u běžného Hřibu, vysoká 33 metrů, stříb¬řitý kov, dvacet metrů silný. Dolů pokra¬čoval plynule, pouze byl matově černý;
Nebyly v něm žádné vyvýšeniny nebo ot¬vory. Podstavec Hřibu byl plochý, takže mi spis připomínal takřka stometrovou nábojnici s velkým nábojem.
Byl to povznášející pohled Hřib se zdánlivě vznášel volně v prostoru, ale naše paprsky ho držely a vlekly do bezpe¬čí.
„Kam s ním?" zeptal jsem se.
„Navrhuji místo, kde býval Jeho kola¬gen," odpověděl Tautanbyrk. „Třeba to mělo nějaký význam. Kdo ví? Postavíme kolem něj nový kolagen, i kdyby to mělo trvat tisíc let. Času máme dost."
Bylo mi to divné a dozvěděl jsem se, jak neuvěřitelně vysokého věku se BaolinNdaové tohoto vývojového stupně do¬žívají.
Souhlasili jsme a odvlekli Hřib na mís¬to. Neměli jsme za sebou ještě ani polovi¬nu cesty, když se stalo něco, co Tautanbyrka opět vyvedlo z míry.