Ale ďábel (skrze nešťastné založení říše v r. 1871) vyšel vstříc německému duchu vnadidlem moci, materiálního vlastnictví a ná¬rodní pýchy a přiměl národ k tomu, aby své proroky napodoboval a bral je doslova, ale aby je nepochopil. A tak se duchovní Němec dal svést těmito neblahými klamy, dávno známými satanskými pokušeními, místo aby se zabýval bohatstvím svých duševních možností, které mu právě díky velkému napětí mezi jeho vnitřními protiklady poskytovaly výhodu. Němec zapomněl na své křesťanství, svého ducha prodal za techniku, svou morálku vyměnil za cynismus a své nejvyšší snažení zaprodal silám ničení. Všichni ostatní jistě dělají něco podobného, existují však opravdu vyvolení lidé, kteří něco takového dělat nesmějí, protože by měli usilovat o vyšší poklady. Německý národ každopádně nepatří k těm, které se mohou beztrestně kochat mocí a vlastnictvím. Zamysleme se nad tím, co pro Němce znamená antisemitismus: pokouší se nej¬větší vlastní chybu vymýtit v někom jiném. Už jen na tomto sym¬ptomu by býval Němec mohl poznat své zhoubné scestí.
Po poslední světové válce měl svět začít přemýšlet, a především pak Německo, které je vlastním orgánem evropské problematiky. Avšak duch se proměnil v „ne-ducha", odvrátil se od svých rozho¬dujících otázek a hledal řešení ve své vlastní negaci. Jak jiné to bylo v období reformace. Na nedostatečnost tehdejšího křesťan-ského světa odpověděl německý duch činem reformace: způsobem odpovídajícím německému uvolňování páru protikladů - poně¬kud příliš extrémně - bylo s vaničkou vylito i dítě.