Avšak buďjak bud', německý duch se tehdy před svou problematikou neschovával. O tom, co se dělo v době Goethově, se zmiňovat nechci. Ale Goethe předložil jako prorok svému národu Fausta se smlouvou s ďáb-lem a s vraždou Filemona a Baucidy. Když Jakob Burkhardt ří¬ká, že Faust rozezvučel v duši Němce strunu, musel Faust dozní¬vat. U Nietzscheho narážíme na ozvěnu nadčlověka, amorálního pudového člověka, jehož bůh je mrtev, a on sám se přirovnal k bož¬ství nebo spíše k démonii a je mimo dobro a zlo. A kam se u Nietz¬scheho podělo to, co je ženské, kam se poděla duše? Helena zmizela v Hádu a Eurydika se už nevrací. Ohlašuje se osudová travestie zapřeného Krista: nemocný prorok je sám Ukřižovaný, ba při po¬hledu ještě více zpátky je to sám rozsápaný Dionýsos-Zagreus. Neboť šílící prorok ukazuje zpět do dávnověku, který se stal pod¬světím. Jeho zážitek vnitřního povolání je u něho skučící lovec, bůh šumících lesů a opojení, divoch všecek posedlý duchy zvířat.
Tak jako Nietzsche na schizma křesťanství prorocky odpovídá uměním myšlenky, odpovídá na ně jeho bratr Richard Wagner uměním citu, uměním hudby. Hlučně a opojně vyplouvá germán¬ský dávnověk, aby vyplnil zející průlom církve. Wagner se zachra¬ňuje Parsifalem, což mu Nietzsche nemůže odpustit, avšak hrad svatého grálu zmizel do neznámé země. Poselství bylo oslyšeno a znamení přehlédnuto. Jen orgiasmus se roznítil a rozšířil se jako epidemie. Opojný bůh Wotan zvítězil. To odposlouchal Junger (v Mramorových útesech) správně: divoký lovec přichází do země a s ním epidemie posedlosti, větší než vše, co v tomto ohledu kdy produkoval středověk. Nikde na světě nehovořil evropský duch zřetelněji než v Německu a nikde nezůstal tragičtěji nepochopen.
Teď Německo zakusilo smlouvu s ďáblem a její nevyhnutelné následky, je rozsápáno jako Zagreus, zhanobeno divochy svého Wotana, obelstěno o zlato a světovládu, pošpiněno výměty nej¬hlubší propasti.