Hovořila k počítači. Tautanbyrk jí sko¬ro nerozuměl. Většinou hovořila v číslech, patrně v kódech. Designér měl pocit, že ve skutečnosti nemluví k počítači, ale k bráně a že Její kódy něco způsobují. Ale to byl samozřejmě nesmysl. Patrně někde tam venku byla ukrytá stanice a s tou ko¬munikovala.
„Zhruba by se dalo říct, že něco mě¬řím," vysvětlovala mu s úsměvem, když si všimla, Jak je zmatený. „A to by bylo pro dnešek všecko. Odvezu tě nazpátek ke kolegům. Kdy se můžu stavit pro ta křes¬la?"
„Ozvu se ti, jestli smím," řekl rychle. „Pospíším si."
„To je od tebe milé. Jak ti mohu podě¬kovat?"
„Třeba... třeba bychom se mohli ještě setkat," navrhl, když sebral veškerou od¬vahu. „Já jako... rád bych se dozvěděl víc o tobě, nejen o tvé práci..."
Věděl, že je to nemotorné, bylo to popr¬vé, kdy nějakou ženu žádal o schůzku, a na chvili si myslel, že to zkazil.
Ale ona se usmála znovu a přikývla. „Uvidíme. Dám ti kód, přes který mě kdy¬koli a kdekoli zastihneš. Ozvi se, jakmile budeš hotový, ukážu ti svůj ostrov."
„Máš... partnera?"