Tautanbyrk zopakoval, že v normálním kosmu nemohou existovat, protože je tam příliš nízký psionický tlak Do Delty se

vsak rovněž vrátit nemohou, protože by
se v ní museli zabít.
Chtěl jsem po něm, aby mi to blíže vy¬světlil. Zatím k nám přistoupila i Vivia¬ree.
Všechno na nich připomínalo loutky nebo dětské panenky. Byli toporní. Ale jejich oči měly silný výraz. Kulatostí se zdály velké, byly žluté a měly tmavozele¬nou duhovku, v níž se leskly Černé panen¬ky. Jejich pleť byla bez vrásek. Kupodivu vsak měli mimiku, zřejmě díky těm očím. Dokázali vyjádřit údiv a úžas a možná se i smát, kdyby byl důvod k smíchu.
Ten vskutku neměli; Tautanbyrk pokra¬čoval ve vyprávění. Divil jsem se, jak ote¬vřeně mluví s cizinci, ale zřejmě se v něm toho za poslední léta nahromadilo tolik, že zkrátka potřeboval vrbu.
Vše začalo tím, že do Delty vnikla cizí
• kosmická loď a přivezla takzvanou nanokolonu, kterou už tisíce a tisíce let pova¬žovali za ztracenou. Vyprávěl nám svůj příběh „tessmího designéra" v jakémsi „kolagenu", pak své slasti a strasti, které prožíval jako asistent třetího posla Kuntherherra. Když se letmo zmínil o Ce Rhiotonově návštěvě, přerušil jsem ho, že to jméno znám a že Ce Rhiotona dokonce hledáme.