Přírodní katastrofy

2. Sopečné erupce
Sopečné erupce mají svůj zdroj hluboko pod zemským povrchem. Sopka je vyvýšenina tvořená sopečným materiálem, která je spojena s magmatickým krbem pod povrchem ve hloubce asi 30 až 100 km. Magma je tavenina tvořená převážně křemičitany. K roztavení magmatické horniny dochází pravděpodobně kvůli vysoké koncentraci radioaktivních prvků, která svým radioaktivním rozpadem uvolňují značné množství tepla. Jiným zdrojem tepla může být vysoký tlak, který zvyšuje teplotu horniny. Tektonickými poruchami může být magmatický krb spojen s povrchem. Magma puklinami stoupá k povrchu, tlak klesá a unikají vodní páry a jedovaté plyny. Vzniká sopečná činnost, jejíž důsledkem je vznik sopky.
Předpovědi a ochrana před erupcemi sopek:
Oběti sopečných výbuchů jdou do statisíců. Sopečnou činnost lze rozdělit do několika dílčích procesů, které lze seřadit podle počtu obětí na životech a materiálních škod: - žhavá sopečná mračna (směs žhavých plynů a tefry) - spad tefry (popel, lapilly, písek a sopečné pumy) - následky sopečné činnosti (hladomor, otravy) - sopečné bahnotoky - výrony lávy a lávové proudy - jedovaté plyny
Předpověď sopečné činnosti je založena na dlouholetých pozorováních. Většina nebezpečných sopek je pod trvalým dozorem. Jsou sestaveny mapy vulkanického rizika. Některé sopky vybuchují v téměř pravidelných intervalech a lze jejich erupce snadno předpovědět.
3. Ničivé sesuvy půdy
K sesuvům půdy dochází, když je porušena stabilita svahu. Síly, které udržují soudržnost půdy nebo horniny, začnou být slabší než gravitace a celá hmota se dostane do pohybu.
Půda se může ze svahu posouvat nepatrnou rychlostí. Někdy se zvětralé skály mohou sesouvat rychlostí až několik metrů za den. Konečně může dojít k náhlému uvolnění velkého objemu horniny, který se zřítí vysokou rychlostí.
Sesuv je definován jako náhlý pohyb hornin, při němž se sesouvající hmota oddělí od pevného podloží zřetelnou smykovou plochou. Sesuvy půdy mohou ohrozit obydlí, sídliště, dopravní komunikace a inženýrské sítě, zemědělské pozemky. Podmořské sesuvy mohou přetrhat telefonní a telegrafní kabely. Sesuvy vážně ohrožují vodní díla, zejména přehrady. Mohou zahradit údolí, vytvářet dočasná jezera a tím způsobit záplavy. Sesuvy horniny mohou v jezerech nebo zátokách vyvolat ničivé vlny. Při sesuvech většinou nedochází ke smrti stovek lidí, ale sesuvy způsobují značné materiální škody.

Přírodní katastrofy

5 odpovídá zhruba energii první jaderné bomby
6 odpovídá zhruba energii první jaderné bomby
7 nad touto hodnotu jde o velká zemětřesení
8 zemětřesení v San Fransiscu v roce 1906
8,4 aljašské zemětřesení v roce 1964,
asámské zemětřesení v roce 1950
8,6 odpovídá energii asi třímiliónkrát větší,
než měla první jaderná bomba
8,9 zřejmě zemětřesení v Lisabonu v roce 1755
Důsledky zemětřesení:
Při silnějších zemětřeseních většina lidí propadá panice. Uvádí se, že při slabém zemětřesení v roce 1976 u nás lidé vybíhali z vyšších podlaží panelových domů na chodby a na schodiště. Přitom schodiště se v budově obvykle zřítí jako první.
Na ulici se menší zemětřesení obvykle nepozná kvůli provozu na silnicích. Silnější zemětřesení se projeví drnčením oken, opadáváním omítky, pádem nestabilních zdí a komínů, praskáním zdí, porušením dlažby a asfaltového povrchu a vznikem puklin v zemi. Zdvihají se mračna prachu.
Ve volné přírodě lze rozeznat jen větší zemětřesení. Vytvářejí se malé pukliny v půdě, pak větší pukliny, půda se rozrušuje, vystřikují gejzíry písku, pohybují se balvany, dochází k sesuvům větších svahů, vylévá se voda z vodních nádrží a řek. Při větších zemětřeseních lze pozorovat vlnění povrchu.
Předpovědi a ochrana před zemětřesením:
Předpovědět zemětřesení mohou jak odborníci, tak amatéři. Současná geofyzika připravila pro potřeby praktické geologie velké množství vědeckých poznatků. Podle psychotroniky člověk sám velmi citlivě reaguje na změny, které se odehrávají pod terénem.
Tsunami:
Některá zemětřesení jsou provázena ničivými mořskými vlnami, které pustoší pobřeží. Tsunami jsou dlouhé vlny katastrofického rázu vzniklé zejména tektonickými pohyby mořského dna. Tsunami má vlnovou délku od 150 do 300 km (vlnovou délkou zde rozumíme vzdálenost od vrcholu jedné vlny k druhé). Amplituda vlny je přitom jen několik desítek centimetrů, nejvýše několik metrů. Jak se vlna dostává na mělký kontinentální šelf, její amplituda se zvyšuje a mění se v pohybující vodní stěnu. Když se tlačí do mělkých zálivů nebo do ústí řek, její výška ještě roste. Rychlost tsunami je přímo úměrná hloubce oceánu. Pro střední hloubku Tichého oceánu 4000 m byla teoretická rychlost stanovena na 716 km/h. Nejvyšší změřená rychlost tsunami přesáhla 1000 km/h. Skutečná rychlost tsunami bývá nižší, asi 400 až 500 km/h.