Před obnovou přijde vyklízení trosek, k němuž patří také roz¬vaha. Ptáme se po smyslu tragédie. I za mnou přišli tazatelé, kterým jsem musel podle nejlepších schopností skládat účty. Pro¬tože při výlučně ústním předávání snadno vznikají legendy, roz¬hodl jsem se, a to nikoli bez dlouhého váhání a rozmýšlení, že své názory vyjádřím opět formou článku. Jsem si dobře vědom, že Německo představuje problém obrovského rozsahu a že subjek¬tivní názor lékaře a psychologa může postihnout jen dílčí aspekt gigantického klubka otázek. Musím se spokojit se skromnějším úkolem, odvedu jen svůj díl k práci na vyklízení, ale zdaleka ne k práci na obnově. Skutečně máme co vyklízet.

Po katastrofě

Od roku 1936 je to poprvé, co se opět chápu pera ve věci Německa. V závěru svého článku ...
C. G. Jung: Wotan, Neue Schweizer Rundschau, 11. březen 1936.
... z toho roku jsem citátem z Voluspa: „Co ještě mumlá Wotan s Mimirovou hlavou" upozornil na charakter nadcházejících apokalyptických událostí. Mýtus se naplnil a velká část Evropy leží v rozvalinách.

Texty pod obrázky:

Obr.1
Model vzniku vltavínů při dopadu velkého meteoritu - exploze na hranici s krystalinikem. Ilustrace Hana Daňková (podle návrhu univiverzitního profesora V. Boušky).
Obr.2
Různé typy tvaru povrchu vltavínů - skulptace u nálezů z jižních Čech (nahoře) a jižní Moravy (dole). Reprodukce podle foto V. Boušky.
Obr.3
Poselství tvůrce - Gilbert Albert, Praha 1995. České vltavíny jsou hlavním motivem náhrdelníku doplněného čínskými perlami, "diamanty z pouště" a brilianty.
Obr.4
Ukázka historického šperku s broušeným vltavínem z druhé poloviny 19. století z jižních Čech (z archivu Národního muzea).
Obr.5
Vltavín z Bechyně (30x29,5 mm) ve stavu po nálezu. Jeho vzhled na první pohled neupoutá, ale stačí se podívat proti světlu!
Obr.6 experimentální snímek
Jedna z možností
Stanovením chemického složení vltavínů lze snadno dokázat, zda se jedná o pravý vltavín nebo falzifikát. Při svých experimentech jsem objevil metodu, která může rovněž k tomuto rozlišení přispět. Leptal jsem vyleštěnou plochu vltavínů a lahvového skla ve slabém roztoku kyseliny fluorovodíkové. Na povrchu vltavínu se díky nestejnoměrnému složení skloviny vytvořily mělké rovnoběžné zářezy, zatímco na povrchu lahvového skla se leptáním vytvořily pouze nepravidelné skvrny.
Obr.7a
Naleziště vltavínů v jihočeské pískovně, jejíž stěna připomíná skalní stěny v pouštních oblastech. Zde však místo větru "zapracovali" sběrači vltavínů.
Obr.7b
Naleziště vltavínů poškozené při černé těžbě. Během noci použili novodobí zlatokopové k vykopání jámy bagr.
Obr.8 doplnit šipku!
Takhle vypadá čerstvě nalezený vltavín v pískovém sedimentu u Vrábče (1994).

Doporučená literatura pro čtenáře Téčka:
Bouška, V.: Tajemné vltavíny, Praha, Gabriel 1992.
Rosta, R.: Vltavíny a tektity, Praha, Academia 1972.
Trnka, M. - Houzar, S.: Moravské vltavíny, Třebíč, Západomoravské muzeum 1991.
Blok 5 výrazně někde dole
Pozor na velkou letní soutěž Téčka! Nepřehlédněte!
Ze správných odpovědí na otázku Téčka vylosujeme deset výherců, kteří získají hezký vltavín! Soustřeďte se na správnou odpověď. Otázka zní: V kterém klasickém literárním díle, které je povinnou školní četbou, hraje vltavín ještě pod názvem moldavit svou roli? Napovíme jen to, že jde o povídkovou knihu! Uzávěrka odpovědí je 1. srpna 1996. Neváhejte a pište! Korespondenční lístek označte v rohu "Soutěž".

Ivan Větvička
Ivan Větvička (1978) je studentem přírodovědného gymnázia v Botičské ulici v Praze 2. Zajímá se zejména o přírodní skla, zkameněliny a některé sladkovodní korýše.
Blok 1
Nic je nedradí!
Psal se rok 1994 a starosta jedné obce v jižních Čechách se rozhodl osobně docházet na lokalitu a hledače vltavínů vyhánět. Zanedlouho mu kdosi vyhrožoval, že mu zapálí dům, jestliže nepřestane. Již předtím byl učiněn pokus zastavit nezákonnou těžbu: na lokalitu byl vyvezen obsah dvanácti fekálních vozů. Ani to však novodobé "zlatokopy" nezastavilo. Není divu, vždyť poptávka po vltavínech, zvlášťě v zámoří, roste. A tak se vltavíny na černo těží a na černo vyvážejí...
konec bloku
Blok 2
Od českého "smaragdu" k vltavínu
Pozornost si zaslouží všemožné názvy, kterými byly vltavíny označovány. Z rudolfinské doby zůstaly zprávy o nepravých českých "smaragdech". Je možné, že se to vztahovalo i k vltavínům. Hrabě Kinský je označil za chrisolithy. Na přelomu 18. a 19. století se objevilo mnoho názvů: pseudochrisolith, chrysolitový nebo vzácný obsidián, vodní chrysolith (toto označení používali hlavně brusiči), český chrysolith, obsidiolith. Nejčastěji se vltavíny pro svou podobnost s lahvovým sklem nazývaly boutelsteiny - lahvové kameny. V roce 1836 jej popsal F. X. M. Zippe jako moldavity - název je odvozen od německého jména Vltavy. Jan Svatopluk Presl ho nazval moldawec (1837) a teprve v roce 1852 jej počeštil Jan Krejčí na vltavec. Pojmenování vltavín se objevilo až v roce 1891 - použil je asi nějaký novinář, když popisoval expozici šperků na Jubilejní výstavě.
Blok 3 odlišit
Nenechte si ujít!
Největší sbírka vltavínů je v Národním muzeu v Praze (včetně obsahu depozitářů 20 tisíc kusů). Máte-li ale hlubší zájem o tajemné tektity, nenechte si ujít krásnou expozici Západomoravského muzea v Třebíči (tři tisíce kusů včetně těch největších) a také v Městském muzeu v Týně nad Vltavou (tam si je můžete prohlédnout i v umělém tunelu). Stojí za to vidět!
Blok 4 odlišit

Najdou se ještě dnes

Vltavíny se nacházejí převážně v jižních Čechách a na jižní Moravě. Předpokládá se, že dosud se našlo kolem půl milionu kusů vltavínů, z nichž asi 450 tisíc pochází z jižních Čech, 25 tisíc až 50 tisíc z Moravy, v Lužici bylo dosud nalezeno asi dvě stě kamenů , zatímco z Dolního Rakouska a Chebské pánve jsou pouze ojedinělé nálezy.
Dříve se vltavíny hledaly na poli, ale již před začátkem druhé světové války bylo obtížné najít nepoškozený vltavín. Zlepšilo se to v padesátých letech, kdy se zavedením hluboké orby traktory dostaly na povrch dosud netknuté vrstvy s vltavíny. Tehdy mohl jeden člověk najít za den až 250 vltavínů. Dnes již můžete hovořit o úspěchu, když se po celodenním trmácení po polích vrátíte s jedním se dvěma úlomky.
Někteří lidé začali hledat vltavíny pod povrchem, v píscích a jílech, kde se vyskytují. Pokud však chcete najít větší kus, musíte prokopat mnohdy i několik krychlových metrů štěrkopísku. "Profesionální" hledači, kteří kopou vltavíny hlavně pro zisk, po sobě nechávají v lesích až čtyři metry hluboké jámy. Zaslechl jsem dokonce zprávy o několikametrových štolách. Návštěva takových míst se může stát i osudnou. Honba za vltavíny si tak vyžádala dokonce lidský život. Taková činnost je ale i v přímém rozporu s Báňským zákonem, který zakazuje těžbu některých surovin (patří sem i vltavíny!) v hloubce větší než 30 centimetrů. Zajistit povolení ke kopání vltavínů je pro jednotlivce téměř nemožné. Nezbývá než hledat na zoraných polích, nejlépe po dešti, jak vám potvrdí zkušení sběratelé.

V minulém století se vltavíny zasazovaly do šperků, hlavně v období kolem Jubilejní výstavy v Praze v roce 1891 byly velmi oblíbeny. Jistě zde hrálo roli, že se jednalo o "národní kámen". Tehdy se vltavíny brousily, takže byly téměř k nerozeznání od lahvového skla. Brusiči začali stále častěji podvádět, nahrazovali vltavíny sklem, a proto obliba vltavínových šperků brzy prudce poklesla.
Lidé se opět začali zajímat o vltavíny až v šedesátých letech 20. století, kdy se pozornost upírala k výzkumu vesmíru a vznik vltavínů přece s vesmírem úzce souvisí. Dnes jsou oblíbené šperky s vltavíny v přírodním, nebroušeném stavu. To, že je použil ve svých dílech i slavný švýcarský umělec - klenotník Gilbert Albert, který vystavoval své šperky vloni v létě na Pražském hradě, je oceněním "tajemného zeleného sklíčka". Broušené vltavíny se vyskytují zřídka.

Bylo to opravdu tak?

Víme již, že vltavíny vznikly před 14,7 milionu let. K Zemi se zřejmě přiblížilo těleso o průměru zhruba jeden kilometr, rychlostí 12 až 75 kilometrů v hodině. Proti tak obrovským tělesům nás atmosféra nechrání. Malá planetka nebo kometa se tehdy zřejmě s téměř nezmenšenou rychlostí zřítila na zemský povrch na území dnešního Německa, asi 120 kilometrů od dnešního Stuttgartu a začala pronikat usazenými horninami. Díky vysoké teplotě po stranách a před čelem planetky (zahřála se třením o atmosféru) se většina hornin v těsném okolí bořícího se tělesa odpařila, jen nepatrná část zůstala v tekutém stavu. Pevné podloží (krystalinikum) nárazem popraskalo do hloubky šest až sedm kilometrů. Veškerá kinetická energie planetky se přeměnila v teplo a planetka explodovala. Výbuch vymrštil vltavínovou sklovinu mimo rodící se kráter jako velké rozžhavené jazyky, které odlétly směrem na východ. Možná, že se část sedimentu přetavila ještě před dopadem planetky. Obrovská exploze zničila rýhu vzniklou průchodem planetky usazeninami, přetavila značnou část hornin v černé sklo (vyskytuje se pouze v Riesském kráteru) a vytvořila kráter o průměru 24 kilometrů! Vše za několik sekund. Mezitím "jazyky" vltavínové skloviny letěly směrem k východu rychlostí několika kilometrů za sekundu. Jejich naprostá většina dopadla právě na území jižních Čech a jižní Moravy. Po dopadu na zem se ještě tvárná sklovina rozstříkla a dotvarovala do dnes známých tvarů vltavínů - kapky, disky... Většina však zůstala nepravidelnými kusy skloviny. Vltavíny a lidé v historii
Archeologie potvrdila, že vltavíny se ojediněle používaly již v pravěku k výrobě nástrojů a kultovních předmětů. Nikdy však neměly velký význam, protože velké kusy vhodné k opracování se vyskytují vzácně. Střepy vltavínu opracované před 29 000 lety byly nalezeny například v rakouském Willendorfu. Ze středověku nemáme o sběru a zpracování vltavínů zprávy, nejstarší nejisté informace jsou z rudolfinské doby. Asi poněkud mladší je sympatická tradice z Radomilicka (nedaleko Vodňan). Tam musel každý ženich dát nevěstě před svatbou vltavín.

Konečně katastrofa?

Dnes se vznik vltavínů vysvětluje podle Spencerovy teorie, i když byla poněkud rozšířena. Vychází skutečně z katastrofy, jinak ani střetnutí obrovského vesmírného tělesa se Zemí nemůžeme nazvat. Exploze, která zničila vše živé v okruhu několika set kilometrů, současně přetavila usazené horniny v místě dopadu na tektity, jež "odstříkly" stranou. Poblíž některých oblastí nálezů tektitů - nazývají se pádová pole - se skutečně našly matečné krátery. Tak například dvě stě kilometrů od naleziště ivoritů leží v Ghaně meteoritový kráter Bosumtwi, irgizity se nacházejí na okraji kráteru Žamanšin (severně od někdejšího Aralského jezera) a konečně pro nás ten nejzajímavější údaj: vltavíny se vyskytují ve vzdálenosti 250 až 400 km od Riesského kráteru na území Německa. Stáří uvedených kráterů a k nim náležejícího pádového pole tektitů je shodné. Stejně tak i chemické složení tektitů a povrchových usazenin v okolí kráterů je podobné.

Všechno o něm nevíme

Stáří vltavínů je dnes známo, lze ho určit například podle obsahu radioaktivního izotopu draslíku. Je mu přibližně 14,7 milionu let, což vylučuje, že by se k nám dostaly například z Měsíce (tam skončila sopečná činnost před miliardami let a kromě toho měsíc tvoří tmavé horniny).
Jsou snad tektity z roztavených okrajů meteoritů? Pokud k nám skutečně přilétly z vesmíru, musely by obsahovat radioaktivní izotopy 26 Al, 10 Be, 22 Ne, které ovšem postrádají. Povrch tektitů se ale tak nápadně podobá povrchu meteoritů. Jenomže se ukázalo, že modelování povrchu vltavínů (rýhy, jamky, důlky - takzvaná skulptace) vzniklo až později, druhotně, působením loužících roztoků v usazeninách.

Skleněný drahokam

Vědecké veřejnosti ho poprvé představil profesor Josef Mayer (2. prosince 1786) na zasedání České společnosti nauk v Praze jako "chrysolith od Týna" (tedy Týna nad Vltavou). Teprve potom nastalo období diskusí a hledání, které není ukončeno dodnes. Některá tajemství si vltavín stále ještě střeží...
Nejdříve byly vltavíny zařazeny mezi obsidiány - to jsou sopečná skla. Jenomže v oblastech, kde se vltavíny nacházejí, se jaksi nedostává sopek - přesněji třetihorní vulkanické činnosti. Mají také mnohem vyšší teplotu tání než obsidiány (1 250 až 1 400 C, zatímco obsidián taje při 800 C) a téměř neobsahují drobné krystalky (mikrolity), které v obsidiánech vznikají při chladnutí.
Vltavíny mají od přelomu století své místo mezi tektity (tektos = tavený), to je mezi přírodními křemičitými skly, která vznikla roztavením hornin při vysoké teplotě a jejich prudkým ochlazením, jež v nich potlačilo krystalizaci. Patří k nim i další druhy tektitů, nazývané jinde ve světě australity, indočínity, filipínity, ivority...

Perex

Zvláštní, zelenavý kámen...
,..olivově, světle nebo bledě zelený. Jeho jemně nebo výrazněji zbrázděný povrch má měkce ztlumený hedvábný lesk. Když po něm lehce přejíždíte prstem, skutečně připomíná sušenou švestku. Prosvítá proti světlu jako střípek nějakého skla. Napadá vás to také? Není nutné se za ten nápad stydět. Vždyť podobný názor, že to jsou zbytky skla z nějaké prastaré sklárny, zastávali někteří vědci ještě zhruba před sto lety. Nejde ovšem o nějaký umělý výrobek ani o sklo ledajaké. To se již dnes bezpečně ví. Ale jak se tedy dostalo na Zem a odkud? Názory se různily. Bylo vysloveno mnoho teorií, z nichž některé by byly výborným námětem na sci-fi. Jsou to poslové sopečné činnosti z Měsíce nebo Marsu? Anebo ho mají na svědomí vulkány z měsíců Saturna či Jupitera? Zelenavý "kámen" vždy probouzel lidskou fantazii. Co když je možná důsledkem výbuchu antihmoty?
Je na čase prozradit, jaký to "kámen" probouzel tak mocný zájem geologů, mineralogů, chemiků, ale i laiků... Jde o moldavit, tak se oficiálně nazývá ve vědeckém světě. Jinak ale hezky česky vltavín.

Perex 1

V loňské celostátní soutěži v oblasti vědy, techniky a ekologie, určené pro středoškolskou mládež, kterou každoročně vyhlašuje Asociace pro mládež, vědu a techniku ve spolupráci s redakcí Technického magazínu, Národním technickým muzeem a Studiem 2001 Českého rozhlasu, se stal jedním z vítězů student pražského gymnázia v Botičské ulici Ivan Větvička. Jeho práce byla vyhodnocena mezi pěti nejlepšími a zúčastnil se s ní i mezinárodní přehlídky vědeckých prací středoškolské mládeže v Kuvajtu v srpnu 1995. Zabýval se v ní vltavíny a kromě jiného řešil například zajímavými experimenty otázky možného tvarování vltavínů při dopadu do různého prostředí, studoval zákonitosti tvarování jejich povrchu... Jeho příspěvek do Téčka přiblíží čtenářům podrobněji tento záhadný "kámen", který si přes veškeré o něm získané poznatky stále chrání svá tajemství.
"Moldavec podobá se suchým sliwám."
Jan Svatopluk Presl

Po dvanácti hodinách vyjednávání a taktizování povolili úsnoscům nervy a zahájili palbu na letištní budovy. Francouzští policsté okamžitě zahájili akci: všichni teoristé byli zabiti, několik cestujících, členů posádky letadla a antiterostické jednotky bylo lehce raněno. Předehra k 11. září 2001 skončila relativně šťastně...

Krátce před startem letu č. 8969 vstoupila na palubu čtveřice mladých mužů vydávajících se za policisty. Údajná kontrola dokumentů skončila zastřelením skutečného alžírského policejního úředíka, který byl ve "špatnou chvíli na špatném místě". Falešní policisté totiž byli příslušníky teroristického islamistického komanda. Jejich cílem byla Paříž, kde chtěli, podle svého tvrzení, vystoupit se závažným prohlášením o situaci v Alžírsku. Začalo horečné vyjednávaní mezi únosci, alžírskými úřady a francouzskou vládou. Nikdo nechtěl ustoupit. Svou odhodlanost podpořili "mudžahedíni" popravou dalších dvou rukojmí. Na palubě Airbusa zůstalo 173 cestujících a členů posádky. Francouzi nakonec povolili let do Paříže s mezipřistáním v Marseille. Během dvou napajatých dnů totiž francouzské tajné služby získaly informace, že "závažné prohlášení" má být leteckým útokem na centrum metropole. 26. prosince ráno přistál let č. 8969 skutečně v Marseille. Zde na něj už čekala speciální antiteroristická jednotka.