Na základě skutečnosti, že totiž ani jeden člověk neobývá svůj duševní prostor jako hlemýždí ulitu, to jest oddělený od ostatních, nýbrž je svým nevědomým lidským bytím spojen s ostatními lidmi, nemůže se žádný zločin nikdy stát sám pro sebe, to jest jako izo¬lované a izolovatelné psychické faktum, jak se zdá našemu vědo¬mí, ale děje se v širším okruhu. Vzrušení, které vychází z každého zločinu, a vášnivý zájem o pronásledování zločince, soudní řízení a podobně dokazují, že zločin rozčiluje takřka každého, kdo není abnormálně tupý a apatický. Lidé rezonují, vciťují se do zločinu, pokoušejí se jej pochopit a vysvětlit... Něco se v nich vzňalo, a to od onoho ohně zla, který vyšlehl ve zločinu. Již Platón věděl, že pohled na ohavnost vytváří ohavnost uvnitř duše. Rozhořčení a vo¬lání po odplatě jsou namířena proti vrahovi, a to tím hlasitěji, vášnivěji a zlomyslněji, čím víc žhne jiskra zla ve vlastní duši. Je nepopiratelnou skutečností, že cizí zlo se okamžitě stává zlem vlastním, a to tím, že zase zažehne zlo ve vlastní duši. Vražda byla částečně spáchána na každém a dopustil se jí částečně každý; svedeni neodolatelnou fascinací zla jsme tuto dílčí kolektivní psy¬chickou vraždu společně umožnili, a to tím víc, čím blíž jsme stáli a čím lépe jsme mohli vidět. Byli jsme tím bez zdráhání společně vtaženi do nečistoty zla, a nezáleží na tom, co s tím dělá naše vědomí. Pokud jsme morálně rozhořčeni, je naše rozhořčení tím jedovatější a pomstychtivější, čím silněji v nás hoří oheň zažeh¬nutý zlem.

Jestliže Němec uzná svou morální méněcennost jako kolektivní vinu před světem a nebude se pokoušet ji oslabovat nedostateč¬nými argumenty nebo ji zastírat nebo popírat, pak má rozumnou vyhlídku, že bude za nějakou dobu považován za slušného člověka a že ho tak alespoň jedinci kolektivní viny zprostí.
Proti psychologické kolektivní vině se asi namítne, že je před¬sudkem a nespravedlivým odsouzením šmahem. Jistě je, a to prá¬vě přímo tvoří její podstatu: neptá se, kdo je spravedlivý, a kdo nespravedlivý, je zatemňujícím mrakem; který se zvedá z místa neodčiněného zločinu. Je to psychický fenomén, a není to proto odsouzení německého národa, když se tvrdí, že je kolektivně vinen, ale je to pouze konstatování zjištěné skutkové podstaty. Pronik¬neme-li do psychologie tohoto procesu hlouběji, brzy poznáme, že problém kolektivní viny má ještě širší a povážlivější aspekt než jen aspekt kolektivního předsudku.

Psychologická kolektivní vina je tragickým prokletím: týká se všech, spravedlivých i nespravedlivých, kteří se nějak vyskyto¬vali v blízkosti místa, kde se hrůza odehrávala. Žádný rozumný a svědomitý člověk nebude jistě tuto kolektivní vinu nerozvážně přeměňovat ve vinu individuální tím, že bude činit odpovědným jednotlivce, aniž ho vyslechne. Takový člověk bude vědět, že je zapotřebí odlišovat individuálního viníka od toho, kdo je vinen jen kolektivně. Kolik lidí je však rozumných a kolik si jich dá práci, aby rozumnými byli nebo se jimi stali? V tomto ohledu nejsem optimista. Proto je kolektivní vina sice velice starou a primitivní, magickou nečistotou, avšak právě kvůli všeobecně rozšířenému nerozumu vysoce reálnou věcí, kterou nemůže opomíjet žádný Ev¬ropan mimo Evropu a žádný Němec mimo Německo. Pokud hodlá Němec s Evropou vycházet, měl by si uvědomit, že před Evropou stojí jako viník. Jako Němec zradil evropskou kulturu a její statky, způsobil své evropské rodině takovou hanbu, že se člověk musí červenat, když je za Evropana označen, loupežně přepadl, proná¬sledoval a zabíjel své evropské bratry. Němec nemůže očekávat, že se Evropa povznese na onu „finesse", aby pokaždé nejdříve zkoumala, zda se zločinec jmenuje Múller či Meier. Evropa mu neprojeví důvěru, nebude s ním jednat jako s gentlemanem, a to tak dlouho, dokud se neprokáže opak. Že oficiální Němec žádným gentlemanem nebyl, to se totiž důkladně prokazovalo po celých dvanáct let.

Bude se někdo s radostí hrnout do manželství se sestrou nebo dcerou zločince? Nebude otec těžce zasažen, když se syn dostane do polepšovny, a nebude přinejmenším hluboce uražen ve své rodinné hrdosti, když bratranec téhož jména přinesl do do¬mu hanbu? Nemusel by se každý slušný Švýcar - mírně řečeno - stydět, kdyby naši vládu napadlo, že také zřídí lidská jatka á la Majdanek? To bychom se pak divili, kdybychom - vybaveni švýcarským pasem - museli na hranicích poslouchat poznámku: „Ces cochons de Suisses!" („Ta švýcarská prasata!") Ano, a nesty¬díme se trochu my všichni - právě proto, že jsme patrioti - že Švýcarsko zplodilo tolik vlastizrádců?
Uvnitř Evropy se sice my, Švýcaři, cítíme mimo atmosféru ně¬mecké viny. Ale to se ihned změní, když se jako Evropané setkáme s jiným kontinentem nebo nějakým exotickým národem. Co asi řekneme, když se nás nějaký Ind zeptá: „Vy nám chcete přinášet křesťanskou kulturu? Copak to Evropa provedla v Osvětimi a Bu¬chenwaldu?" Pomůže nám pak snad, když řekneme, že se to ne-stalo u nás, nýbrž o několik stovek kilometrů dál na východ, že se to nestalo v naší zemi, nýbrž v zemi našich evropských souse¬dů? (V Evropě je přece ve srovnání s jinými kontinenty všechno tak blízko.) Co by nám asi říkalo, kdyby nějaký Ind rozhořčeně poukazoval na to, že jeho hanba není v Travancore, nýbrž v Hajdarábádu? Jistě bychom si pomysleli: „Ach co, Indie je Indie!", a tak to na Východě bezpochyby znamená: „Ach co, Evropa je Evropa!" Jakmile my, takzvaní nevinní Evropané, vyjdeme za hranice kon¬tinentu, pocítíme přes své čisté svědomí něco z kolektivní viny, kterou je Evropa obtížena. (Otázka mimochodem: Je Rusko tak primitivní, že ještě cítí naši vinu kontaktu, jak se také dá označit kolektivní vina, a proto nám vytýká fašismus?) Svět diskriminu¬je Evropu, na jejíž půdě nakonec vyrostly pochybné koncentrač¬ní tábory, a Evropa zatracuje Německo jako zemi a národ, které jsou pokryty mrakem viny, protože se to dělo v Německu a dělali to Němci. Žádný Němec, a tím méně pak Evropan nebo křesťan nemůže popřít, že v jeho domě byl spáchán nejpříšernější zločin všech dob. Křesťanská církev nechť si posype hlavu popelem a roz¬trhne roucho za vinu svých dětí. Stín této viny padl i na ni, stejně jako na Evropu, matku zrůd. Tak jako musí Evropa skládat účty světu, musí Německo skládat účty Evropě. Tak jako nemůže Ev¬ropan namluvit Indovi, že se ho Německo netýká a že vůbec neleží v Evropě nebo že o Německu nic neví, nemůže ze sebe Němec před Evropanem setřást svou vinu tím, že bude předstírat nevědomost. Tím na svou kolektivní vinu kupí ještě hřích nevědomosti.

Psychologické užívání slova „vina" se nesmí zaměňovat s něja¬kou právně-morální konstrukcí. Psychologický pojem viny popisuje iracionální existenci subjektivního pocitu viny (nebo vědomí viny) nebo existenci objektivně přičítané viny (nebo imputované účasti na vině). O iracionální existenci objektivně přičítané viny jde na¬příklad v případě, že je člověk členem rodiny, která měla neštěstí, že byla zhanobena zločinem rodinného příslušníka. Je přitom na¬prosto jasné, že ten člověk nemůže být činěn odpovědným ani právně ani morálně; „atmosférická vina" se však projevuje už v tom, že člověku připadá jméno vlastní rodiny zhanobené, a trap¬ně se ho dotýká, když je slyší vyslovovat cizími lidmi. Vina může být na narušitele práva omezena jen právně, mravně a intelek¬tuálně; naproti tomu jako psychický fenomén přesahuje místní a lidské prostředí. Les, dům, rodina, dokonce vesnice, kde se stala vražda, cítí psychickou vinu a dostávají to pocítit i zvenčí. Prona¬jmeme si pokoj, o němž víme, že pár dní předtím v něm byl zabit člověk?

Při psaní tohoto článku jsem si uvědomil, jak je moje duše ještě rozjitřená a jak je pro člověka těžké mezi vlastními afekty najít alespoň poněkud vyrovnané a relativně klidné stanovisko. Měli bychom být sice chladnokrevní a silnější, avšak jsme všichni společně do německého dění zataženi mnohem hlouběji, než si chceme přiznat. Nejsme ani schopni soucitu, neboť srdce, kte¬ré bychom k tomu potřebovali, ovládají zcela jiné city, a ty se teď chtějí hlásit o slovo jako první. Lékař ani psycholog nesmějí být jenom chladnokrevní - nehledě na to, že toho nejsou vůbec schopni; ve vztahu ke světu nejsou jen lékařem nebo psycholo¬gem, ale jsou v něm sami uzavřeni se všemi svými afekty, jinak by tento vztah nebyl úplný. Připadal jsem si tedy, jako bych byl postaven před úkol proplout se svou lodí mezi Skyllou a Cha¬ribdou a přitom - jak je při takové plavbě zvykem - jedné části své bytosti zacpat uši a druhou část připoutat ke stěžni. Nechci to před čtenářem skrývat: ještě nikdy mě žádný článek nestál tolik mravního, ba co dím lidského úsilí. Nevěděl jsem, do jaké míry se to týká mne. Domnívám se, že i jiní jsou schopni se mnou tento pocit sdílet. Tato nejvnitřnější identita nebo „partitipation mystique" (mystické účastenství, pozn. překl.) s německým dě¬ním mi dala ještě jednou mučivě a bolestně prožít dosah psychologického pojmu kolektivní viny. Musím proto k tomuto problému přistupovat nikoli z pozice chladnokrevné nadřazenosti, nýbrž z pozice přiznané podřízenosti.