Nedostatek reality, který nás napadne u Fausta, způsobuje u německého člověka příslušný nedostatek realismu. O realismu jen mluví, mluví o realismu „chladném jako led", o realismu, na kterém se dá snadno rozpoznat hysterie: jeho realismus je póza. Hraje teatrální realističnost, ve skutečnosti však chce dobýt svět proti celému světu. Neví ovšem, jak na to. Jen by mohl vědět, že se to už jednou nepodařilo. Vhodný důvod, jak se z neúspěchu vylhat, se hned najde a hned se mu také uvěří. Kolik Němců uvě¬řilo legendě o ráně dýkou z roku 1918? Kolik legend o ráně dýkou už máme dnes? Víra v lež, která splňuje přání, je známý hyste¬rický symptom a jasná méněcennost. Vždyť by se dalo předpoklá¬dat, že puštění žilou za první světové války by mohlo stačit, ale ne, sláva, výboj, opojení krví zamlžily německé hlavy natolik, že ani ze skutečnosti vnímané tak jako tak slabě neviděly vůbec nic. V individuálních případech se něco takového označuje jako hyste¬rický mrákotný stav. Když se v takovém stavu ocitne celý národ, běží s jistotou náměsíčníka po střechách za vůdcovským médiem, až nakonec leží se zlámanou páteří na ulici.

Hysterická povaha spočívá v takzvané systematické disociaci, v uvolnění protikladů, které jsou normálně pevně spojeny, v uvol¬nění, které někdy dospívá až k rozštěpení osobnosti, to jest ke stavu, kdy už skutečně jedna ruka neví, co dělá druhá. Je pravid¬lem, že panuje podivuhodná nevědomost co se týče stínu. Člověk zná jen své dobré motivy, a když se ty špatné už nedají popřít, je právě „nadčlověkem a panským člověkem" bez skrupulí, člověkem, který se mylně domnívá, že se do šlechtického stavu povyšuje dosahem svého cíle.
V důsledku nevědomosti o druhé stránce vzniká velká vnitř¬ní nejistota: člověk dobře neví, kdo je, někde se cítí méněcenný, ale nechce vědět kde, a touto novou méněcenností zvětšuje méně¬cennost už existující. Z této vnitřní nejistoty vyplývá prestižní psychologie hysterika, „dělání dojmu", předvádění a vnucování zá¬sluh, nikdy neutuchající touha po uznání, obdivu, souhlasu, oblí¬benosti. Z této vnitřní nejistoty vyplývá rovněž vychloubačnost, domýšlivost, arogance, drzost a netaktnost, v jejichž důsledku se mnozí Němci, kteří se doma pokořují, postarali v cizině o špatnou reputaci svého národa. Z této nejistoty rovněž vyplývá onen ne¬dostatek občanské odvahy, který kritizoval už Bismarck. (Napadá mě žalostná role generality.)

Z Hitlerových spolupracovníků jsou Goring a Goebbels podobně působivými postavami. První je z rodu bodrých šejdířů, druhý je jako zjevný, přírodou zkrácený a zároveň poznamenaný kaváren¬ský literát a falešný hráč, právě tak hodný opovržení jako nebez¬pečný. Každý kousek z této dojemné triády by sám o sobě stačil, aby přiměl instinktivně nadaného a nepokřiveného člověka k to¬mu, aby se před těmito lidmi třikrát pokřižoval. Ale co se stalo? Hitler byl vynesen na nebesa, našli se dokonce teologové, kteří v něm viděli spasitele. Goring byl populární pro své slabosti. O je¬ho zločinech chtělo vědět jen málo lidí. Goebbelse lidé trpěli, po¬něvadž k úspěšnosti podle určitého názoru patří i lhaní, protože úspěch dle téhož názoru ospravedlňuje všechno. Tito tři najednou jsou tak silným soustem, že je téměř nepochopitelné, že se něco tak monstrózního vůbec mohlo dostat k vládě. Avšak nezapomí¬nejme, že to posuzujeme z přítomnosti a se znalostmi událostí, které vedly ke katastrofě. Náš úsudek by však vypadal značně ji¬nak, kdybychom například měli k dispozici jen znalosti let 1933 a 1934. Bylo toho tehdy v Německu i v Itálii nemálo, co bylo pře¬svědčivé a mluvilo ve prospěch režimu. To, že z německých silnic zmizely statisíce bezcílně se potulujících lidí, byl důkaz, o kterém se nedalo pochybovat. Osvěžující vítr, který po stagnaci a rozkladu poválečných let vanul oběma zeměmi, byl vůbec svůdným zname¬ním naděje. Celá Evropa na tu podívanou hleděla jako Mr. Cham¬berlain, který se jako nejhoršího obával nanejvýš místního deště. Ke géniu pseudologiae phantasticae, z níž Benito Mussolini také něco chytil (byl v tom brzděn, dokud žil jeho bratr Arnaldo), patří také to, že je tak velice přesvědčivá a hodnověrná. Svůj plán před¬kládá světu tím nejbezelstnějším způsobem, hledá si správná slo¬va, která končí na -ost a -ství, náležitě poukazuje na neviditelnou velrybu a nedá se vůbec odhalit, že její záměr je od počátku zlý. Existuje dokonce možnost, že úmysl je dobrý a jeho dobrota ne¬klame. V případě Mussoliniho se například černobílý obraz nezdá být případný. U pseudologie není jisté, že podvodný záměr je hlav¬ním motivem; hlavní roli často hraje „velký plán", a teprve když se blíží choulostivá otázka jeho uskutečnění, musí se nakonec po¬dle poučky „účel světí prostředky" strpět každá možnost a každý prostředek musí být dost dobrý; to znamená, že špatným se záměr stává teprve tehdy, když velké publikum bere pseudologa vážně. Musí faustovsky uzavřít pakt s ďáblem, a tím se dostane na šik¬mou plochu. Lze si představit, že i u Hitlera to tak více či méně probíhalo -„in dubio pro reo!" Hanebnosti v jeho knize, jejíž švá¬binský patos odzbrojuje, ovšem nutí k zamyšlení a člověk se ptá, zda se zlý duch nezmocnil toho muže už dávno předtím, než převzal moc. V Německu bylo kolem roku 1936 mnoho lidí znepokojeno a projevovalo obavy, že by vůdce mohl podlehnout „špatným vli¬vům", že užívá příliš mnoho „černé magie" atd. Jsem přesvědčen, že tyto pochyby tehdy přišly moc pozdě, ale právě tak se mi zdá být docela dobře možné, že Hitler sám měl kdysi dobrý záměr a teprve v průběhu svého vývoje propadl užívání nesprávných pro¬středků nebo zneužívání svých prostředků.

Člověk se přece neodvážil označit rovnou celý národ za „psychopaticky méněcenný" bez důkladného uvážení, ale byla to - ví Bůh - jediná možnost, jak alespoň do jisté míry vysvětlit masové působení tohoto šaška. Žalostnou nevzdělanost, na ní za¬loženou fantazii přepjatou až k bludu, jen průměrnou inteligenci při hysterické prolhanosti a adolescentní mocenskou představivost - to vše měl tento demagog vepsáno ve tváři. Všechny jeho pohyby byly umělé, protože je nastudoval hysterický mozek, který dbal jen na to, jak udělat dojem. Na veřejnosti se choval jako někdo, kdo je už postavou vlastní biografie, v tomto případě jako temná, „železná", „démonická" postava hrdiny z románu z půjčov¬ny knih a světa představ dětinského publika, které za svou znalost světa vděčí božským postavám ze špatných filmů. Na základě těch¬to dojmů jsem tehdy (1937) došel k závěru, že konečná katastrofa bude patrně mnohem větší a krvavější, než jsem do té doby před¬pokládal. Neboť toto právě tak průhledné jako hysterické teatrální vystupování se neodehrávalo na „prknech, která znamenají svět", ale spočívalo na pancéřových divizích wehrmachtu a na německém těžkém průmyslu. „Osmdesátimilionový národ" se proti malému, v každém případě neúčinnému vnitřnímu odporu tlačil do cirkusu, aby byl přítomen svému vlastnímu roztrhání.

Tato podívaná připomíná onu postavu, kterou tak výstižně po¬psal Nietzsche, totiž postavu „bledého zločince", který má ve sku¬tečnosti všechny znaky hysterie. Nechce a nemůže si připustit, že je takový, jaký je; nedokáže unést svou vinu, jako nebyl ani scho¬pen se jí nedopustit. Ba nehrozí se ani toho, že si sebeklamem ušetří pohled na sebe sama. Děje se to sice všude, ale jak se zdá, nikde tak nacionálně zřetelně jako v Německu. Nejsem přece vů¬bec první, komu je nápadný německý pocit méněcennosti. (Co řekli o své vlastní zemi Goethe, Heine a Nietzsche?) Pocit méněcennosti totiž právě neznamená, že by byl neoprávněný. Platí nejenom pro stránku nebo funkci, ve které se projevuje, ale vztahuje se na sice nezřetelně tušenou, avšak reálně existující méněcennost. Taková méněcennost dává snadno podnět k hysterické disociaci osobnosti, která spočívá v podstatě v tom, že jedna ruka neví, co dělá druhá, že člověk by chtěl přeskočit vlastní stín a že všechny temné viny, všechno méněcenné hledá u druhého. Člověk je proto ustavičně obklopen lidmi, kteří nemají pochopení, lidmi, kteří jsou vedeni jen špatnými motivy a méněcennými škůdci, lidmi druhé katego¬rie, takzvanými „podlidmi", které by měl pro udržení své vlastní výše a dokonalosti vyhladit. Už jen v takových myšlenkových po¬chodech a pocitech se ukazuje, jak funguje pocit méněcennosti. Všichni hysterici jsou proto křečovití trýznitelé, protože se nechtějí trápit se svou vlastní méněcenností. Protože však nikdo nemůže vyskočit z kůže a uniknout sobě samému, vstupuje takový člověk všude sám sobě do cesty jako svůj vlastní zlý duch, a to se pak označuje jako hysterická neuróza.
Všechny tyto patologické znaky, naprostá slepota vůči vlast¬nímu charakteru, autoerotické sebeobdivování a sebeokrašlová¬ní, snižování a terorizování bližních (jak opovržlivě Hitler hovoří o vlastním národě!), projekce vlastního stínu, lživé falšování sku¬tečnosti, „dělání dojmu" a snaha imponovat, balamucení a podvá¬dění - to všechno se snoubí v jednom muži, u něhož se klinicky zjistilo, že je hysterik, a kterého podivný osud učinil na dobu dva¬nácti let politickým, mravním a náboženským exponentem Ně¬mecka. Je to čistá náhoda?
Přesnější Hitlerova diagnóza by patrně byla pseudologia phan¬tastica, totiž forma hysterie, která se vyznačuje zvláštní schop¬ností věřit vlastním lžím. Takoví lidé mají zpravidla po jistou dobu pronikavý úspěch, a proto jsou společensky nebezpeční. Nic nepů¬sobí tak přesvědčivě jako lež, kterou si člověk sám vymyslel a kte¬ré sám věří, nebo zlý čin nebo úmysl, který člověk sám považuje za dobrý; v každém případě je mnohem přesvědčivější než veskrze dobrý člověk nebo dobrý čin a než zlý člověk a jeho veskrze zlý čin. Německý národ by nikdy nemohl naletět na tato Hitlerova hesla, která se cizinci - až na malé výjimky - jeví jako směšná, patetická, to jest zjevně hysterická, a na jeho žensky vřeštivé řeči, kdyby tato postava - která mně, podle toho jak jsem ji viděl na vlastní oči, připadala jako psychický strašák (násada koštěte jako natažená paže) - nebyla zrcadlovým obrazem všeobecné německé hysterie.

Když něco takového říkám, mám ovšem pocit, že jsem jako pro¬rok, který podle zprávy Josefa Flavia bědoval nad městem, když Římané obléhali Jeruzalém. Městu to nebylo nic platné a proroka zasáhl kámen vystřelený prakem.
My na zemi při nejlepší vůli ráj zřídit nedokážeme, a kdyby se nám to přece jen podařilo, pak bychom ve velice krátkém čase v každém ohledu zdegenerovali. S rozkoší bychom svůj ráj zničili a pak bychom se tomuto zničení stejně hloupě podivovali. Jsme-li přitom „osmdesátimilionovým národem", jsme přesvědčeni, že za tu škodu mohou „druzí", a nejsme ani schopni si sami sebe tak dalece vážit ani si tolik důvěřovat, abychom byli alespoň za něco zodpovědni nebo byli něčím vinni.
Je to chorobný, demoralizovaný a duchovně nenormální stav: jedna strana dělá věci, o kterých druhá strana (takzvaná „sluš¬ná") nechce nic vědět. Ta druhá strana je ve stavu chronické defenzivy vůči skutečným i domnělým obviněním, která okolí vznáší mnohem méně než soudce v našem srdci. Jelikož je to přirozený pokus o uzdravení, neměli bychom proto stavět němec¬kému národu příliš dlouho před oči jeho vlastní ohavnosti, jinak přehlušíme žalobce v srdci (a to i ve vlastním, spojeneckém srd¬ci). Kdyby jen lidé věděli, jaký je to zisk, když člověk nalezne svou vlastní vinu, jaká je to hodnota a jaké zvýšení duševní úrov¬ně. Avšak zdá se, že toto pochopení zatím nikde nesvítá. Místo toho je až příliš slyšet o pokusech z viny se vykroutit, „nikdo nechtěl být nacistou". Němci nikdy nebylo zcela lhostejné, jaký dojem dělá na cizinu. Nelíbilo se mu, když s ním cizina nesou¬hlasila, nelíbilo se mu dokonce, když ho jen kritizovala. Pocity méněcennosti právě činí člověka citlivým a podněcují ho ke kom¬penzačním pokusům o imponování; vnucuje se mohutně okolí ne¬bo „německou dovednost" rázně demonstruje až k teroru a stří¬lení rukojmích, což je hodnoceno spíš z hlediska prestiže než z hlediska vraždy. Pocity méněcennosti jsou zpravidla méněcen¬ným citem, což není žádná slovní hříčka. Žádný intelektuální nebo technický výkon světa nemůže vyrovnat méněcennost citu. Okrášlení pseudovědeckými rasovými teoriemi neučinilo vyhla¬zení Židů přijatelným a falšováním dějin se pochybná politika nestala hodnověrnou

Nicméně - a v tom bychom měli mít jasno - takovou degene¬raci mohou přivodit jen určité podmínky. Především je k tomu zapotřebí nahromadění městských, industrializovaných mas, to znamená jednostranně zaměstnaných, ze své půdy vykořeněných, které ztratily jakýkoli zdravý instinkt, dokonce i instinkt sebezá¬chovy. Instinkt sebezáchovy se totiž ztratil v míře, v jaké se oče¬kává od státu, což je špatný symptom. Čekám-li něco od státu, znamená to, že to čekám od všech ostatních (= stát) místo od sebe sama. Každý visí na druhém ve falešném pocitu jistoty, protože člověk nevisí ve vzduchu o nic méně, když tam visí s desetitisícem jiných. Jenže člověk si své nejistoty už nevšímá. Vzrůstající oče¬kávání od státu a spoléhání na stát nejsou dobrým symptomem, znamenají totiž patrně, že národ je na nejlepší cestě k tomu, aby se z něho stalo stádo ovcí, které vždycky čeká od pastýře, 2e je vyžene na dobrou pastvu. Pastýřská hůl se brzy promění v železné pruty a pastýři se promění ve vlky. Nebylo snadné přihlížet, jak celé Německo vydechlo, když psychopat stižený velikášstvím řekl: „Já přebírám zodpovědnost." Kdo ještě má instinkt sebezáchovy, ví zcela přesně, že ten, kdo mu chce odebrat odpovědnost, může být jen podvodník, neboť nikomu, kdo má zdravý rozum, přece nenapadne, aby na sebe bral odpovědnost za existenci někoho jiného. Ten, kdo všechno slíbí, nedodrží nic a každý, kdo příliš slibuje, se ocitá v nebezpečí, že užije špatných prostředků k tomu, aby svůj slib splnil, a tím se vydává na cestu ke katastrofě. Ne¬ustálé rozšiřování státní péče je jistě na jedné straně velmi pěkné, ale na druhé straně je to jedna z největších povážlivostí, protože člověka připravuje o individuální odpovědnost a produkuje infan¬tily a ovce. Kromě toho vzniká nebezpečí, že schopní lidé budou nakonec využíváni lidmi neodpovědnými, jak tomu bylo ve svrcho¬vané míře právě v Německu. Musíme se snažit zachovat občanovi sebezáchovný instinkt za všech okolností, neboť jakmile je člověk jednou odtržen od živných kořenů svých instinktů, stává se hříč¬kou všech vichrů; pak je jen nemocným zvířetem, je demoralizo¬vaný a degenerovaný a zdravý stav může být znova nastolen jen skrze katastrofu.