Vždycky jsem si přál, abych se mohl na Evropana podívat jinýma očima, a také se mi poštěstilo na mnoha cestách navázat tak blízké vztahy s exotickými lidmi, že jsem byl schopen se na Evropana podívat jejich očima. Běloch je nepochyb¬ně nervózní, uspěchaný, neklidný, nestabilní a (v očích exotických lidí) posedlý nejztřeštěnějšími myšlenkami bez ohledu na nadání a energii, díky nimž si všeobecně připadá jako nadřazený. Haneb¬né činy, kterých se dopustil na exotických národech, se nedají spočítat, čímž se ovšem - dobře si to pamatujme - nepromíjí ani jediný nový hanebný čin; špatný jednotlivec rovněž není o nic lep¬ší, když se pohybuje v nekonečně veliké špatné společnosti. Pri¬mitivové se bojí konvergujících os pohledu Evropana, které se jim zdají jako malochio (zlověstné). Jeden náčelník kmene Pueblo se mi svěřil s přesvědčením, že všichni Američané (jediní běloši, kte¬ré znal) jsou pomatení, a svůj názor odůvodňoval tak, že v tom člověk bez problémů mohl poznat popis posedlého. Proč ne, vždyť jsme v sobě také - poprvé od pravěku - dokázali zadusit celou původní oduševnělost přírody; bohové nejenže sestoupili ze svých nebeských planetárních obydlí nebo z nich spíš byli odstraněni a proměnili se především v chronické démony, ale i jejich množ¬ství, ve kterém se ještě v dobách Paracelsových vesele proháněli po horách, lesích, vodách a lidských příbytcích, se vlivem vzrůs¬tající vědecké osvěty scvrklo na nepatrné zbytky a nakonec zmi¬zelo docela.

V této souvislosti bych se chtěl také zmínit o tom, že v zahra¬ničním tisku jsou mi do úst vkládána prohlášení, která jsem ni¬kdy neučinil. Mé autentické názory jsou obsaženy v tomto článku. Všechno, co jisté tiskové zprávy tvrdí kromě toho nebo kolem toho, může čtenář klidně pominout jako podvod.)
Se zřetelem na tyto hrozné věci bude znamenat opravdu málo, když diagnózu méněcennosti jednou obrátíme a místo na zavraž¬děného ji použijeme na vraha, a to s plným soucitem, že zraníme všechny Němce, kteří protrpěli svou národní bídu s plným pocho¬pením. Ano, člověku to působí bolest, když působí bolest jinému. Avšak my jako Evropané - k nimž patří Němci jako bratři - jsme zraněni, a proto zraňujeme, jak už bylo řečeno, ne proto, abychom mučili, nýbrž proto, abychom nalezli pravdu. Stejně jako kolektivní vina týká se i diagnóza duchovního stavu celého náro¬da a navíc ještě celé Evropy, jejíž duchovní stav už delší dobu vůbec není normální. Ať to tedy zní příjemně, anebo nepříjemně - jakpak je tomu s naším uměním, nejjemnějším registračním ná¬strojem duše národa? Copak znamená všude rozšířená nadvláda nepředstíraného patologična v malířství? Ta atonální hudba? To dalekosáhlé působení záhadného Ulyssa atd? V jádru je to totéž, co se v Německu stalo v politice. Evropan, běloch vůbec, je ovšem těžko schopen posoudit své vlastní duchovní rozpoložení. Vězí v něm příliš hluboko.

(Na tomto místě je v prvním vydání ...
Srov. Neue Schweizer Rundschau, s. 81 a násl. Čtenáře, který má obzvláštní zájem, odkazujeme kromě toho na svazky korespondence (nakladatelství Walter, Olten 1972/73). Odstavce v závorce v angloamerickém vydání Jungových Sebraných spisů chybějí.
... pasáž o zvěsti o pastoru Niemollerovi, která byla svého času velice rozšířená v tisku. Toto místo vypouštím, protože podle novějších informací, které se ke mně dostaly, události tak neprobíhaly. Protože se mi zvěst o tom, že prý se pastor Niemoller chtěl dát vládě k dispozici jako veli¬tel ponorky, zdála přece jen příliš příšerná, uvedl jsem ji také jen v tázací formě. Psal jsem: „Tomu, že... Niemoller dobrovolně a s plným vědomím o řádění vlády nabídl svou ruku a pomoc? Pevně doufám,... že tato zvěst není pravdivá." Protože se mi z dů¬věryhodné strany dostalo jiného vylíčení, nechci těmi zvěstmi za¬těžovat někoho, kdo je nevinen, a proto jsem v tomto druhém vy¬dání svého článku vypustil všechno, co jsem v této věci předkládal k úvaze. Vždyť znám příliš dobře z vlastní zkušenosti, jaké odpor¬né síly se podílejí na tvoření pověsti, než abych chtěl poskytovat pomoc nekontrolovaným a neodpovědným projevům názorů. Pas¬tor Niemoller se v současném Německu osvědčuje jako konstruk¬tivní mravní síla, které můžeme přát jen co možná největší úspěch.

Zastíráním pravdy se žádná hysterie nevyléčí, a to ani hysterie jednotlivce, ani hysterie národa. Můžeme však o celém národě říci, že je hysterický? Můžeme i nemůžeme tak učinit ve stejné míře jako v případě jednotlivce. Ani nejpomatenější člověk není pomatený totálně. Nemálo funkcí je u něho ještě v normálním stavu a může mít dokonce období, ve kterých je docela normální. O co víc to tedy platí v případě hysterie, kde vlastně existuje jen zveličování a přehánění na straně jedné a oslabení až přechodné ochromení na straně druhé. Hysterik je i přes svůj psychopatický stav téměř normální. Lze rovněž očekávat, že mnohé části psy¬chického těla národa jsou naprosto normální, i když celkový vý¬sledek nemůžeme označit jinak než jako hysterický.
Němec má nepochybně svou vlastní psychologii, která jej přes tolik obecných lidských vlastností pořád ještě odlišuje od soused¬ních národů. Sami Němci přece předvedli světu, že se považují za panský národ a že si mohou dovolit nedbat žádných ohledů. Ostat¬ní národy označili za méněcenné a dokonce je zčásti vyhladili.

Kdybychom takovou válku začali my Švýcaři, kdybychom právě tak slepě nedbali všech zkušeností, všech varování, všech znalostí světa, kdybychom nakonec zřídili nějaké originální vydání Bu¬chenwaldu, byli bychom jistě nepříjemně udiveni, kdyby někdo venku tvrdil, že Švýcaři jsou všichni dohromady pomatení. Žádný rozumný člověk by se nad takovým závěrem nepodivoval. Avšak dá se něco takového říci o Německu? Nevím, co si o tom myslí sami Němci. Vím jen, že se u nás v době cenzury takové věci na¬hlas říkat nesměly a teď se zase neříkají z ohledu na Německo, které je na dně. Ano, ale kdy se potom člověk může odvážit pokusu o vytvoření nějakého názoru? Mně se zdá, že dějiny posledních dvanácti let jsou chorobopisem hysterika. Pravda se nemá před nemocným skrývat, protože když lékař stanovuje diagnózu, dělá to ne proto, aby nemocnému způsobil újmu, aby ho tím třeba ponížil nebo zhanobil, naopak, diagnóza je součástí lékařského porozu¬mění hledajícího lék. Neuróza nebo neurotická dispozice nejsou nic nečestného, je to handicap, případně facon dej parter. Neuróza není žádná smrtelná choroba, ale zhoršuje se jen tou měrou, v jaké o ní člověk nechce nic vědět. Když říkám o Němcích, že jsou du¬ševně nemocní, jsem přece blahovolnější, než kdybych říkal, že jsou zločinci. Nechtěl bych dráždit známou citlivost hysterika, ale teď už nesmíme přehlížet všechny trapnosti a pomáhat nemocné¬mu zapomenout na všechno, co se stalo, aby jeho chorobný stav nebyl rušen. Takovou potupu bych duševně zdravému a slušnému Němci způsobit nechtěl, že bych totiž od něho očekával zbabělost v podobě útěku před vlastním obrazem. Měli bychom mu dopřát té cti, říci mu pravdu jako muži a nezatajovat mu, že naše duše je ve své největší hloubi dotčena hrůzami, které se dály v jeho zemi a které Němci napáchali v Evropě. Jsme zraněni a pobouře¬ni, necítíme žádnou zvláštní lásku a dobrotu - tento stav se nedá úmyslně a koncentrací vůle přelhat do takzvané křesťanské „lásky k bližnímu". Kvůli slušnému a duševně zdravému Němci bychom to dělat neměli, neboť pravda je mu jistě milejší než litování, které uráží.