Byl to jen text na obrazovce,

ale i tak. Nejmocnější a nejmoudřejší z Baolin-Ndaů ho žádat, aby se za ním zítra dosta¬vil. Jeho! Bylo to nepochopitelné. Něco nečekaného. Neslýchaná pocta. Veletechnik normálně komunikoval jen s Tautanbyrkovým nadřízeným.
Celé dopoledne se snažil zjistit, co mu Kuntherherr vlastně chce. Má vůbec dů¬vod pro takové nadšení? Co když někdo není spokojen s jeho prací a stěžoval si?
Ne, řekl si. Sak by to neprobíhalo. Jsou Baolin-Ndaové. Nedokážou lhát a intriko¬vat za zády. Řekli by mu to na rovinu. Po¬koušel se soustředit na práci. Jeho nejno¬vější projekt potřeboval Ještě různá vylep¬

šení. Neklidně seděl v křesle, na kterém se jen při pozornějším pohledu dalo po¬znat, že se jedná o živou bytost, a provedl změny v programování Tessmů, které ho v noci napadly.

Baolinská Delta

před mnoha desítkami let
Tautanbyrk pracoval v tessmím desig¬nu už tak dlouho, co pamatoval. Dětství nikdy nepoznal. Baolin-Ndaové se totiž nerodili jako děti, ale už Jako dospělí, jako plně vyzrálé bytosti - pokud se tak dalo říct o tomto vývojovém stadiu.
Onoho dne se staly tři věci, které vnesly změnu do jeho jinak nepříliš vzrušivého života. Vše začalo zprávou, kterou našel začátkem směny v počítači aktéra ho má¬lem vykolejila. Ta zpráva pocházela od sa¬motného Kuntherherra, veletechnika Ba-olin-Ndaů, který sídlil v HLAVELU a byl třetím poslem Thoregonu!

KATASTROFA V DELĚ

Heliotské tvrze, jež mely spojovat různé galaxie v rámci koalice Thoregon, už nee¬xistují. Pro lidstvo to má za následek, ze .dvě částí Země se hyperfyzikálním proce¬sem dostaly do jiných galaxií a místo nich se objevily dva takzvané faktorové elemen¬ty.
Jeden z nich je u Kalkaty a jsou v něm prázdné nonžské stavby. Druhý zase v Terranii -až něj barbarští Džerrové te¬rorizovali hlavní město. Džerrský problém se už „vyřešil" nad planetou Siga.Ale stále nikdo neví, kde se nacházejí „ vyměnění" lidé z Terranie.

Zmizelá část Kalkaty se materializova¬la v centru nonžské civilizace v soustavě Teuller. Odtud Perry Rhodan vyrazil do galaxie Šaogenská říše nebes. U tajemných Baolin-Ndau, stavitelů Heliotských tvrzí, chce získat další informace o Thoregonu.
Avšak v Šaogenské říši nebes zuří vál¬ka. Stoupenci kultu Traalu chtějí zničit ná¬boženskou soustavu této galaxie. Zatímco se Perry Rhodan snaží ve válečných zmat¬cích přiblížit k neznámým Baolin-Ndaům, dojde ke KATASTROFĚ V DELTĚ...
„ Toto je příběh dvou posledních Bao¬lin-Ndau - posledních, kdo přežili národ,

Blok 4 odlišit

Doporučená literatura pro čtenáře Téčka:
Bouška, V.: Tajemné vltavíny, Praha, Gabriel 1992.
Rosta, R.: Vltavíny a tektity, Praha, Academia 1972.
Trnka, M. - Houzar, S.: Moravské vltavíny, Třebíč, Západomoravské muzeum 1991.
Blok 5 výrazně někde dole
Pozor na velkou letní soutěž Téčka! Nepřehlédněte!
Ze správných odpovědí na otázku Téčka vylosujeme deset výherců, kteří získají hezký vltavín! Soustřeďte se na správnou odpověď. Otázka zní: V kterém klasickém literárním díle, které je povinnou školní četbou, hraje vltavín ještě pod názvem moldavit svou roli? Napovíme jen to, že jde o povídkovou knihu! Uzávěrka odpovědí je 1. srpna 1996. Neváhejte a pište! Korespondenční lístek označte v rohu "Soutěž".

Blok 3 odlišit

Nenechte si ujít!
Největší sbírka vltavínů je v Národním muzeu v Praze (včetně obsahu depozitářů 20 tisíc kusů). Máte-li ale hlubší zájem o tajemné tektity, nenechte si ujít krásnou expozici Západomoravského muzea v Třebíči (tři tisíce kusů včetně těch největších) a také v Městském muzeu v Týně nad Vltavou (tam si je můžete prohlédnout i v umělém tunelu). Stojí za to vidět!

Nejčastěji se vltavíny pro svou podobnost s lahvovým sklem nazývaly boutelsteiny - lahvové kameny. V roce 1836 jej popsal F. X. M. Zippe jako moldavity - název je odvozen od německého jména Vltavy. Jan Svatopluk Presl ho nazval moldawec (1837) a teprve v roce 1852 jej počeštil Jan Krejčí na vltavec. Pojmenování vltavín se objevilo až v roce 1891 - použil je asi nějaký novinář, když popisoval expozici šperků na Jubilejní výstavě.

Od českého "smaragdu" k vltavínu

Pozornost si zaslouží všemožné názvy, kterými byly vltavíny označovány. Z rudolfinské doby zůstaly zprávy o nepravých českých "smaragdech". Je možné, že se to vztahovalo i k vltavínům. Hrabě Kinský je označil za chrisolithy. Na přelomu 18. a 19. století se objevilo mnoho názvů: pseudochrisolith, chrysolitový nebo vzácný obsidián, vodní chrysolith (toto označení používali hlavně brusiči), český chrysolith, obsidiolith.

Ivan Větvička

Ivan Větvička (1978) je studentem přírodovědného gymnázia v Botičské ulici v Praze 2. Zajímá se zejména o přírodní skla, zkameněliny a některé sladkovodní korýše.
Blok 1
Nic je nedradí!
Psal se rok 1994 a starosta jedné obce v jižních Čechách se rozhodl osobně docházet na lokalitu a hledače vltavínů vyhánět. Zanedlouho mu kdosi vyhrožoval, že mu zapálí dům, jestliže nepřestane. Již předtím byl učiněn pokus zastavit nezákonnou těžbu: na lokalitu byl vyvezen obsah dvanácti fekálních vozů. Ani to však novodobé "zlatokopy" nezastavilo. Není divu, vždyť poptávka po vltavínech, zvlášťě v zámoří, roste. A tak se vltavíny na černo těží a na černo vyvážejí...
konec bloku

Někteří lidé

začali hledat vltavíny pod povrchem, v píscích a jílech, kde se vyskytují. Pokud však chcete najít větší kus, musíte prokopat mnohdy i několik krychlových metrů štěrkopísku. "Profesionální" hledači, kteří kopou vltavíny hlavně pro zisk, po sobě nechávají v lesích až čtyři metry hluboké jámy. Zaslechl jsem dokonce zprávy o několikametrových štolách. Návštěva takových míst se může stát i osudnou. Honba za vltavíny si tak vyžádala dokonce lidský život. Taková činnost je ale i v přímém rozporu s Báňským zákonem, který zakazuje těžbu některých surovin (patří sem i vltavíny!) v hloubce větší než 30 centimetrů. Zajistit povolení ke kopání vltavínů je pro jednotlivce téměř nemožné. Nezbývá než hledat na zoraných polích, nejlépe po dešti, jak vám potvrdí zkušení sběratelé.

Najdou se ještě dnes
Vltavíny se nacházejí převážně v jižních Čechách a na jižní Moravě. Předpokládá se, že dosud se našlo kolem půl milionu kusů vltavínů, z nichž asi 450 tisíc pochází z jižních Čech, 25 tisíc až 50 tisíc z Moravy, v Lužici bylo dosud nalezeno asi dvě stě kamenů , zatímco z Dolního Rakouska a Chebské pánve jsou pouze ojedinělé nálezy.
Dříve se vltavíny hledaly na poli, ale již před začátkem druhé světové války bylo obtížné najít nepoškozený vltavín. Zlepšilo se to v padesátých letech, kdy se zavedením hluboké orby traktory dostaly na povrch dosud netknuté vrstvy s vltavíny. Tehdy mohl jeden člověk najít za den až 250 vltavínů. Dnes již můžete hovořit o úspěchu, když se po celodenním trmácení po polích vrátíte s jedním se dvěma úlomky.

Ze středověku nemáme o sběru a zpracování vltavínů zprávy, nejstarší nejisté informace jsou z rudolfinské doby. Asi poněkud mladší je sympatická tradice z Radomilicka (nedaleko Vodňan). Tam musel každý ženich dát nevěstě před svatbou vltavín.
V minulém století se vltavíny zasazovaly do šperků, hlavně v období kolem Jubilejní výstavy v Praze v roce 1891 byly velmi oblíbeny. Jistě zde hrálo roli, že se jednalo o "národní kámen". Tehdy se vltavíny brousily, takže byly téměř k nerozeznání od lahvového skla. Brusiči začali stále častěji podvádět, nahrazovali vltavíny sklem, a proto obliba vltavínových šperků brzy prudce poklesla.
Lidé se opět začali zajímat o vltavíny až v šedesátých letech 20. století, kdy se pozornost upírala k výzkumu vesmíru a vznik vltavínů přece s vesmírem úzce souvisí. Dnes jsou oblíbené šperky s vltavíny v přírodním, nebroušeném stavu. To, že je použil ve svých dílech i slavný švýcarský umělec - klenotník Gilbert Albert, který vystavoval své šperky vloni v létě na Pražském hradě, je oceněním "tajemného zeleného sklíčka". Broušené vltavíny se vyskytují zřídka.

Vše za několik sekund. Mezitím "jazyky" vltavínové skloviny letěly směrem k východu rychlostí několika kilometrů za sekundu. Jejich naprostá většina dopadla právě na území jižních Čech a jižní Moravy. Po dopadu na zem se ještě tvárná sklovina rozstříkla a dotvarovala do dnes známých tvarů vltavínů - kapky, disky... Většina však zůstala nepravidelnými kusy skloviny. Vltavíny a lidé v historii
Archeologie potvrdila, že vltavíny se ojediněle používaly již v pravěku k výrobě nástrojů a kultovních předmětů. Nikdy však neměly velký význam, protože velké kusy vhodné k opracování se vyskytují vzácně. Střepy vltavínu opracované před 29 000 lety byly nalezeny například v rakouském Willendorfu.

Víme již,

že vltavíny vznikly před 14,7 milionu let. K Zemi se zřejmě přiblížilo těleso o průměru zhruba Pevné podloží (krystalinikum) nárazem popraskalo do hloubky šest až sedm kilometrů. Veškerá kinetická energie planetky se přeměnila v teplo a planetka explodovala. Výbuch vymrštil vltavínovou sklovinu mimo rodící se kráter jako velké rozžhavené jazyky, které odlétly směrem na východ. Možná, že se část sedimentu přetavila ještě před dopadem planetky. Obrovská exploze zničila rýhu vzniklou průchodem planetky usazeninami, přetavila značnou část hornin v černé sklo (vyskytuje se pouze v Riesském kráteru) a vytvořila kráter o průměru 24 kilometrů!

jeden kilometr,

rychlostí 12 až 75 kilometrů v hodině. Proti tak obrovským tělesům nás atmosféra nechrání. Malá planetka nebo kometa se tehdy zřejmě s téměř nezmenšenou rychlostí zřítila na zemský povrch na území dnešního Německa, asi 120 kilometrů od dnešního Stuttgartu a začala pronikat usazenými horninami. Díky vysoké teplotě po stranách a před čelem planetky (zahřála se třením o atmosféru) se většina hornin v těsném okolí bořícího se tělesa odpařila, jen nepatrná část zůstala v tekutém stavu.