Mondra

„Já jsem pro," řekla Mondra a tím rozhodlá i za Aagenfelta. Swoonové Treul a Gorif chtěli rovněž prozkoumat tajem¬ství koridoru, když už se s námi pustili tak daleko. Pouze Ská Kijathe a Ertrusan se ještě nevyjádřili.
U Kreyna mi bylo jasné, že trucuje kvů¬li dietě. U Ská jsme zase věděli, že vždyc¬ky potřebuje nějaký čas než se pokud vůbec připojí k názoru ostatních. Tato žena byla svým způsobem obdivuhodná, ale někdy dokázala jít pěkně na nervy, například s tím, že tvrdila, že nás počítač proti nám snová temné plány.
Aura sdělil, že jsme asi 16 000 světel¬ných let od centra Šaogenské říše nebes. Zajímalo by mě, jestli Sedmihlásek o tomhle místě věděl.
Ale Aura dodal něco, co mé poněkud zmátlo. „Došlo ke zvláštním posuvům času," řekl palubní počítač zvolna a popr¬vé jsem v jeho syntetickém hlase zaslechl cosi jako nejistotu. „Zdá se, že v okolí této hmoty probíhá čas rychleji než v normál¬ním vesmíru."
„Co znamená rychleji?" zeptat jsem se.
„Na to nedokážu konkrétně odpovědět. V KAURRANGU uběhlo času máto, tedy aspoň subjektivně, ale v normálním ves¬míru několik hodin."
Debatovali jsme o problému. Časové po¬suvy jsme nemohli potřebovat, ale nezbý¬valo nám stejně nic Jiného než opět vnik¬nout do krupobití. ' ,

Snažil Jsem se letět proti proudu,

ale ne¬šlo to. Krupobití nás strhávalo dál.
Někteří se už začali hýbat. Tautmo Aagenfelt a Moudra Diamondová.
„Pomoz jim, Bully!" křikl jsem.
KAURRANG teď letěl ještě rychleji než. ono „krupobití".
,. A pak jsme zčistajasna byli v normál¬ním vesmíru. Nedostali Jsme se do žádné černé díry, ale do oblasti plné hvězd.
Konečně se probral i zbytek posádky. Pi¬lot Poulton Kreyn se zvolna vzpamatová¬val.
„Co, co se stalo?" zeptala se bývalá agentka BSL, ženská s bezvadnou figu¬rou. „Strašně mě bolí hlava. Dostali jsme se do centrifugy?"
„Tak nějak," ušklíbl se Bully a mnoho¬značně pokrčil rameny.
„Dá se už nějak zjisti pozice?" zajímal se Tautmo Aagenfelt, náš fyzik s prořídlý¬mi vlasy, A tu spatřil, co bylo jen pár desí¬tek tisíc kilometrů před námi. „Co je to¬hle?".^ sténal.
Byla to žlutá koule z energie o průměru asi třiceti kilometrů. Zdálo se, že je iden¬tická s transmiterovým polem v GK 876. Na jejím povrchu ustavičně šlehaly bles¬ky. Zaměřit to n&Šlo.
„Byli jsme někde mimo kouli," řekl jsem zvolna Bullymu. „Byli jsme z ní vyvrženi krupobitím. Nebýt Jej, proletěli jsme kondorem jiným směrem."
„Třeba do vlasti BaolinNdaů?" zeptal se Bull.
„Třeba. Podle mě je ten jejich deltový prostor někde mimo krupobití To by zna¬menalo, že musíme do té koule vniknout znovu a krupobití'zdolat. Určitě je to ně¬jaký hyper fyzikální jev. Jenže takový po¬kus Jyy byl dost riskantní." Tázavě jsem se '.'"zahleděl na ostatní.

Hologramy ukazovaly okolí,

které připo¬mínalo husté žhavé krupobití. Musel jsem Jen doufat, že v něm loď nezanikne.
Možná jsem už měl zapnout ochranné štíty, ale nevěděl jsem, jestli by nedošlo ke škodlivým interferencím s tím nezná¬mým médiem. Doufal jsem, že to palubní počítač Aura rychle zanalyzuje.
Ohlásil se mi pikosyn a tvrdil, že mi po¬mohl přečkat přesun. V čem ta pomoc spo¬čívala, to mi nevysvětlil. Tenhle skafandr byla Jedna velká záhada.
Neletěli jsme proti krupobití, ale s ním. Drhlo o nás, strhávalo nás, uvádělo nás do stále vyšší rychlosti. Na plášti docházelo k menším explozím,. Musím něco udělat, jinak to skončí katastrofou. Takže přece, jen" Štíty...
Bully se už postavil. Rekt jsem mu, aby dohlédl na ostatní. Musel jsem k Aurovi, nastavit Štíty.
Ozval se poplach. Že by už bylo pozdě? „Auro!" Výkřik! jsem rozkazy a počítač' kupodivu okamžitě zareagoval. Šlo ostat¬ně i o jeho život. KAURRANG se obalil štítem a kroupy, či co to bylo, už k nám nepronikaly.
Hnali jsme se stále jakýmsi koridorem. Krupobití nás doslova tlačilo před sebou. Kam? Neměl Jsem chuť dostat se do něja¬ké černé díry, na kterou to vypadalo.
„Co se děje, Perry?" zeptal se Bull. „To. hle přece není normální vesmír'"
„Taky myslím," odpověděl jsem. Jeho reakce byla naivní, ale sám jsem krátce před ním reagoval podobně „Pokouším se z toho pomocí Aury dostat, když je náš ertruský pilot ještě mimo, ale kam se do¬staneme, to bůh suď."
Nevěděli Jsme zhola nic. Nechali jsme se koulí pohltit a svěřili Jsme se jí. A teď se musíme postarat, abychom se z toho :
nějak dostali.

Perry Rhodan

Potom se probral i Bully. Hrozně to bo¬lelo. Museli Jsme transmitovat na strašnou vzdálenost, nejméně přes půlku Šaogenské říše nebes. Kromě Bullyho a mě se nikdo nehýbal. Radši jsem ani nemyslel na to, že jsou třeba mrtví.
Ale s tou koulí, která se utvořila nad hlavní planetou Traalu, nad GK 876, jsme měli pravdu. Skutečně to byl transmiter. Vletěli jsme do něj v naději, že nás dove¬de k BaolinNdaům. Až na to, že některé z nás možná poslal do věčných lovišť. Nehýbal se ani Foremon.
Koule nás uchopila a vyslala do nezná¬ma. Kam jsme se to dostali? Neměl jsem tušení, ale volný vesmír to nebyl a určitě také ne onen hledaný baolinský deltový prostor. KAURRANG se volně pohybo¬val jakýmsi nedefinovatelným médiem.

Tautanbyrk

„Ne," řekl rozechvěle Tautanbyrk. „Ne my, ale ty. Vidím, že znáš jen jednoho pána a to sebe. Já pro tebe nejsem ničím. Mé námitky vůbec nebereš na vědomí.A proto od tebe odcházím a tentokrát definitivně. Hledej si jiného nástupce, mě. už nevolej. Já už nejsem k dispozici."
„Když chceš, tak si jdi!" rozčilil se Kun¬therherr. „Prostě jsem se v tobě zmýlil.Škoda Času, který jsem s tebou promar¬nil."
Tautanbyrk se nakonec vrátil domů na ostrov a předstíral, že má dovolenou. Stá¬le se bál té nanokolony. Dva dny nato se setkal s Viviaree, a když se musela zase vrátit do technoboxu, vzala ho s sebou. U Krapohla se ani neohlásil. Potřeboval čas, aby si udělal jasno o sobě a své bu¬doucnosti. Blízkost Viviaree měla na něj uklidňující a stabilizující vliv.
Další dva dny uběhly bez zvláštních udá¬losti. Tautanbyrk s Viviaree cestoval mezi eolovou a standardní branou.
Byli zrovna u standardní brány, když do¬šlo ke katastrofě, jíž se Tautanbyrk obával už v té cizí lodi. Sice tenkrát nevěděl, co by se mohlo stát, ale nyní to zažili.
Proběhlo to Jako rázová vlna celou Del¬tou. HLAVEL vyslal všem zařízením a by¬tostem v hyperprostorové bublině sebevra¬žedný příkaz. Týkalo se to i Tessmů, ale ti nebyli vyzváni k sebevraždě, nýbrž pouze k amoku.
Vzápětí přístroje technoboxu zazname¬naly četné exploze. Zničeny byly celé ko¬lageny. Z rádiových zpráv se dozvěděli, že Tessmové v Deltě propadli amoku a vše ničí.
Příkaz k sebevraždě dostali i Tautanbyrk a Viviaree. Křičeli a objímali se, skoro se . tomu nedokázali ubránit.
„Dokážeš zavést technobox do standard¬ní brány?" zařval Tautanbyrk v příšerných mukách. „Tam budeme třeba v bezpečí."
„V normálním vesmíru umřeme taky," namítla.
Skoncujte se životem, vzdejte se! bušilo v nich.
„Nemyslím normální vesmír, ale bránu!"
Konečně pochopila. Odpoutala se od něj, rvala bolestí a zoufalstvím, ale doká¬zala dát lodi impuls Potom vypnula všech¬

ny systémy, plně se izolovali, jen dál sta¬tečně bojovali proti sebevražednému im¬pulsu a sledovali pasivní zaměřování. ' Skoncujte se životem, vzdejte se! . Stále jim to bušilo v duši. Tautanbyrk si ^nedokázal představit, že rozkaz k sebe¬vraždě vydal Kuntherherr. Určitě to byla nanokolona! Odevšad zaměřovali explo¬ze. Počet došlých rádiových zpráv rapid¬ně klesal. Znamenalo to, že většina BaoHnNdaů příkazu uposlechla?
Půl dne se oba zamilovaní trápili a snad to byla láska, která jim dala sílu odolávat příkazu až do posledních chvil. Jenže pak nastal okamžik, kdy už nemohli, kdy vy¬čerpali poslední síly. Už nepřijímali vů¬bec žádné rádiové zprávy, pouze registro¬vali nesčetné detonace.
A pak byl konec.

Pak počítač

té cizí lodi přeložil světelné a barevné signály. Kolona sdělovala, že se ona a osm ostatních před tisící a tisíci lety účastnily pokusu ve volném kosmu, ten pokus měl prokázat jejich praktickou po¬užitelnost. Došlo vsak k závadě na reak¬toru, přežila jedině tato kolona a transmiterovým efektem byla vymrštěna do vzdá¬lené oblasti standardního vesmíru.
Půl věčnosti tam byla odsouzena k ne¬činnosti, dokud ji před několika lety jaký¬si dobrá duše jménem Shabazza nevylovila a znovu neuvedla do provozu. A tak se stalo, že se právě teď mohla vrátit do Delty.
„Znáš tu Shabazzu?" zeptal se Tautanbyrk Kuntherherra. „Slyšel jsi někdy o někom takovém?"
„Ne," odvětil veletechnik, „ale určitě existuje, jinak bychom nanokolonu nevi¬děli. Vezmu ji do HLAVELU, loď takyTam je můžeme prozkoumat důkladněji."
„Do HLAVELU?" vyjekl Tautanbyrk, „Jen proto, že ta kolona vyprávěla úžas¬nou historku? Třeba je to lež. S tím transmiterovým efektem se mi to nezdá. Ani s tím dobrodincem. Kolona může stej¬ně dobře znamenat smrtelné nebezpečí. Přece ji nevezmeš jen tak s sebou!"
„Tautanbyrku!" vyjel na něj třetí posel nezvykle ostře. „Ještě nejsme tak daleko, abys mi nařizoval, co smím a nesmím dě¬lat. Stále ještě jsem třetím poslem Já. A já říkám, že kolonu bereme s sebou a pro¬zkoumáme ji v HLAVELU."

kolona

„Jakmile je kolona na nějakou bytost od¬pálena," vysvětloval Kuntherherr trpělivě, „může se v ní po určité době znovu orien¬tovat a přestavět se v něco jiného, k tomu si z okolí převezme molekuly. Výsledkem může být zbraň nebo vysílač, posílení by¬tosti nebo nástroj k jejímu řízení. A totéž platí pro techniku."
„V tom případě je taková kolona nebez¬pečnájak říkáš, potenciální zbraň'" zvolal Tautanbyrk zděšeně. „Nevíme, kdo ji vyslal. Měli bychom ji co nejrychleji vrá¬tit do standardního vesmíru nebo zničit."
Kuntherherr však jen mávl rukou. Byl jako posedlý. Návrat jedné z devíti nanokolon po tak dlouhé době mel pro něj zřej¬mě nesmírný význam. Vedlo ho to k leh¬komyslnosti.
„Co to děláš?" zeptal se Tautanbyrk, když veletechnik vyslal na nanokolonu dávky světla z laseru a čekal. Neodpoví děl.
Promluvil, teprve když maličká kolona, na niž už dávno byly nasměrovány čočky kamery, začala na povrchu světélkovatObrazovka ji dvěstěpadesátkrát zvětšova¬la.
„Kolona s námi komunikuje," radoval se Kuntherherr. „Počkej, za chvíli nám po¬čítače sdělí, co říká. Pak se snad dozvíme, co se s ní a s ostatními osmi stalo."
\. Tautanbyrk by ze všeho nejradši vzal do zaječích. Děsila ho představa, že zde zkou¬mají potenciální strašlivou zbraň, která mu kdykoli může vniknout do těla.

„Co je to nanokolona?"

zeptal se Tautanbyrk a hleděl na podivnou hmotu. Pudově se bál. Způsob, jakým ono něco vniklo do Delty, v něm zrovna nevzbuzoval sympa¬tie.
„Nanokolony," pokoušel se mu Kun¬therherr vysvětlit, „jsou mikrominiaturizované akční jednotky, které mohou sa¬mostatně operovat v atomární oblasti a dokážou po tisíciletí samostatně pokra¬čovat v naprogramovaných cílech. Přitom mohou ovládat nejen technické přístroje, ale i biologické bytosti a přestrukturoval je podle svého. Nanokolony Jsou výtvo¬rem geniálního BaolinNday Lowtovna, který už dávno odešel do eolu. Tenkrát se za tajemných okolnostíztratily a znalosti

o jejich konstrukci rovněž. Bylo jich cel¬kem devět."
„To nechápu," řekl Tautanbyrk. „Tvrdíš, že taková nanokolona by například mohla proniknout póry do těla organické bytosti a v ní po léta existovat, aniž by si toho daná bytost všimla?"

Mezitím se vracíval k rodině a setkával se s Viviaree. Nic z toho, co viděl a po¬znal, neprozradil. V tomto směru se na něj mohl Kuntherherr spolehnout.
Tak míjela léta. Až jednoho dne vnikla do Delty cizí loď. ]
', Byla kulovitého tvaru o průměru šede¬sát metrů. Zastavila přesně uprostřed Deltya zdálo se, že čeká, až si jí někdo všimne. Nevysílala a nijak se nepokoušela o kon¬takt.
„Podíváme se na to zblízka," řekl třetí posel. „Ze se k nám bránou ze standardní¬ho prostoru dostala loď, je vlastně vylou¬čené." Zarazil se. „Zvlášť proto, že ve stan¬dardní bráně jsou časové posuvy."
; V energetické kouli zamířili s Tautánbyrkem k cizí lodi. Přirazili k jednomu vstupu. Konkrétně to znamenalo, že se koute přilepila k lodi Jako bublina. Kun¬therherr loď snadno zvenčí otevřel.
Na palubě nikoho nenašli. Všechny chodby a výtahy se hvězdicovitě sbíhaly k můstku. Ale pak Kuntherherr objevil 'v jednom koutku můstku průhlednou kouli s dvoumilimetrovou želatinovitou hmotou uvnitř. A jako by zázraku nebylo dost, ve¬letechnik byl přímo u vytržení a tvrdil, že se jedná o dávno pohřešované nanokolony. Existoval jejich dávný popis a on si byl zcela jistý. :

HLAVEL

Tajemství HLAVELU nebyla zdaleka
, jak si Tautanbyrk představo¬vá!. Že odtud Kuntherherr může kontro¬lovat vše v Deltě, to už tušil. Rozkaz z HLAVELU rušil všechny podřízené, niž¬ší rozkazy. Z HLAVELU Šlo například při¬vést Tessmu do amoku, změnit jeho účel, změnit jej ve zbraň.
Tautanbyrka však přece jen šokovalo, že odtud šlo dát sebevražedný impuls všem BaolinNdaům. Když se zděšeně ptal proč, dostalo se mu odpovědi, že BaolinNdaové Jsou tak mocný národ, že z důvodů „kosmické bezpečnosti" musí existovat nějaká „pojistka". Víc k tomu neřekl, ale bylo to zřejmé: BaolinNdaové stáli sice vysoko jako žádný jiný národ, ale kdo ru¬čil za to, že se Jednoho dne nepomatou nebo nebudou nějakým neznámým protiv¬níkem pomateni a nebudou pak nebezpe¬čím pro sebe i pro vesmír?
Tohle musel strávit. Vše ostatní, co HLAVEL nabízel, bylo proti tomu nicot¬né. V následujících dvaceti letech se nau¬čil vše, ale nic svým významem nepřesa¬hovalo onu konečnou možnost.
Občas se dostavil posel Thoregonu a Tautanbyrk byl z hovoru s ním vyloučen stejně jako předtím. Když si na to stěžo¬val, dostalo se mu odpovědi, že všechno má svůj čas. Žádný Heliot se už neukázal. Tautanbyrk se den co den učil, třebaže Kuntherherrovy lekce byly nudné. Chtěl však poznat i ta nejposlednější tajemství a doufal, že se veletechnik jednoho dne přeřekne.

„Musíš být důležitý muž, když si tě po¬řád volá veletechnik," řekla.
„Pro mě Jsi nejdůležitější ty, Viviaree," odpověděl.
Najednou to dokázal říct. Už neměl zá¬brany. Nevěděl, kdy ji zase příště spatří, až se vrátí na HLAVEL. Musel tedy vyu¬žít čas, který s ní mohl strávit ostatně Í ona měla svou práci.
V noci zůstali spolu. U BaolinNdaů ne¬existovala fyzická láska jako u lidí, roz¬množování se dělo spíše mechanicky. Ale jejich duše splynuly v jednu a zůstaly tak do rána. Oba již věděli, že se milují a že budou mít potomstvo, až nastane příhod¬nější Čas. Oba byli ještě relativně mladí.
.Setkali se ještě několikrát, potom čtyři neděle uplynuly a Tautanbyrk se musel vrátit ke Kuntherherrovi. Když se loučili, slibovati si věrnost a že na sebe budou Čekat, i kdyby to tentokrát trvalo, sebedéle. ;

„Ano, slíbil Jsem ti to. Zasvětím tě do tajemství HLAVELU. Ale ne v tvém mo¬mentálním stavu. Potřebuješ se zotavit. A tak ti dávám čtyři neděle volna. Dělej si, co chceš. Navštiv rodiče, ostrov. Slib mi pouze jediné. Ze budeš mlčet o všem, co souvisí s Virtuální továrnou a virtuál¬ními loděmi. Slibuješ?"„Slibuji."
O dvě hodiny později už ležel na jedné z plošin svého ostrova a myslel na Viviaree a na schůzku, na niž nikdy nepřišel...Nehněvala se na něj. Když začala být
netrpělivá a ptala se po křeslech, dozvě¬děla se, že si Tautanbyrka povolal Kutítherherr. Křesla jí pak dodal Roganwerg. Ale nikdy nepřestala doufat, že se jí Tautanbyrk jednoho dne ozve.
Tautanbyrk to po návratu k rodině Jed¬noho dne nevydržel a zavolal její kód. Schůzku si smluvili, jak si to plánovali už před lety, na jejím ostrově v Oceánu. A nyní leželi vedle sebe, kochali se výhle¬dem na modré psionické more a opatrně se dvořili jeden druhému.

A tak to šlo dál. Tautanbyrk zažíval ještě fantastičtější věci a u každého takového procesu se jednalo o konstrukci nepatrné součásti pro osmnáctou virtuální loď. Po¬koušel se představit si, co znamená tři tisí¬ce let této hektické činnosti a vzdal to.
Jak velkolepé musí být hotové virtuální:
lodě! •
Vše ho hnalo k tomu, aby poznal pozadí, důvod pro vytváření těchto úžasných lodí, ale věděl, že nemá naději. A tak se ho po deseti letech v továrně opět zmocnila ne¬spokojenost a byl stále mrzutější. Vyhýbal se kolegům, stal se z něj samotář, občas navštěvoval Kuntherherra kvůli hlášení a jednoho dne se ho zeptal, jestli se už ne¬naučil dost a nemohl by továrnu opustit, f
„To záleží Jedině na tobě," řekl mu pří;
větivě třetí posel jako vždy. Až příliš pří:;
větive, „Jestliže si myslíš, že se tam už víc. nedozvíš, jsi vítán na HLAVELU."
„Na HLAVELU?" užasI Tautanbyrk.To • ho ten stařec vždycky překvapí? „To jako znamená, že už nemusím na žádný jiný kolagen? Mám... ledy smím zůstat s tebou na HLAVELU?" ,:

Za pár hodin se Tautanbyrk seznámil s tím nejfantastičtějším výrobním proce¬sem, jaký kdy viděl. Přes velkou oválnou halu se táhly transmiterové oblouky, za nimiž se skladovaly všemožné stavební součásti. Transmiterů bylo celkem dvanáct a u každého stáli BaolinNdaové ve stří¬brných skafandrech a čekali na znamení. I Tautanbyrk a Lautensark měli takové skafandry, které údajně chránily před zá¬řením.
Pak přišlo znamení. BaolinNdaové ně¬které součásti přesunuli na antigravitačních podložkách do transmiterového pole, kde se rozplynuly. Znovu se zhmotnily pod klenutým stropem haly v kouli, která se ukázala teprve nyní a v níž byly neviditel¬nými silami propojeny.'Koule musela být transmiterový pól a přijímací stanice, v níž
vznikalo cosi, nač Tautanbyrkova fanta¬zie nestačila.
Pouze sledoval, jak ta věc narůstá. Za¬čala lehce žhnout. Nakonec se jednalo o agregát o průměru dvaceti metrů, sesta¬vený z bývalých jednotlivých dílů, které se propojovaly řízeny programem, jenž zde řídil vše a určitě musel byl dílem ge¬niálního mozku.

loď

„Už někdy nějaká loď opustila kola¬gen?" zajímal se Tauíanbyrk. „Na zkušební let v Deltě nebo ve standardním vesmíru? Předpokládám, že si takovou práci nedá¬váte jen pro relativně malou Deltu."
.„Nevím, kde budou použity," dostalo.se mu odpovědi. „Ale máš pravdu. Devade¬sát procent zařízení lodí slouží k tomu, aby
yly použity v těch nejextrémnějších podmínkách. Taková loď by například kdy¬koli dokázala operovat uvnitř slunce, tedy v jeho plynné části. A slunce v Deltě ne¬jsou. Virtuální lodě jsou schopné fungo¬vat v podmínkách, jaké si ani nedokáže¬me představit."
„My?" zeptal se designér. „Tím myslíš i sebe? To o těch lodích nevíš víc, nežjsi mi řekl?"
„Ne," přiznal Lautensark; „To věděl 'Jen Kuntherherr a Dosdermorg a snad ještě'dva nebo tři." , ]
„Takže opět tajemství, ze kterého nám odhalují jen kousíček," řekl otráveně Tautanbyrk. „To se dalo čekat. Ale jedno je jasné. Pro BaolinNday určitě určené ne¬jsou, protože my nemůžeme létat ve stan¬dardním vesmíru. Ledaže by byl na palubě psionický tlak."
„Jsou určené pro někoho jiného," řekl Lautensark skoro nábožně. „A teď s& vrá¬tíme do továrny. Ukážu ti něco, co tě při¬vede na lepší myšlenky."

Všechno bylo nesmírně vzrušující, úpl¬ně jiné než v jiných kolagenech, ve kte¬rých zatím byl. Lautensark mu ukázal ubi¬kaci. Když osaměl, myslel na Viviaree, aleuž jen zběžně. Znovu dostal objevitelskou horečku Co vlastně jsou ty tak tajemné virtuální lodě?Virtuální továrna byla v každém ohledu jedinečná. Průměr kolagenu činil 45 kilo¬metrů a síla 12. Mel tvar dvaceticípé hvěz¬dy. A každý z těchto cípů nesloužil niče¬mu Jinému než k budování jedné jediné lodi. Z plánovaných dvaceti jich bylo hotovo už sedmnáct. Osmnáctka se ještě sta¬věla, což v případě virtuálních lodí zna¬menalo nejméně tri tisíce let! Tak dlouho trvalo zhotovení jediné lodi.
Tautanbyrk a Lautensark si malým člu¬nem vyletěli do Delty, aby Tautanbyrk zís¬kal přehled o celém komplexu.
Virtuální lodě měly tvar válce se stříbr¬ným pokryvem. Dlouhé byly 450 metro a v nejsilnějším místě měly průměr 250 metrů. Po plášti se táhla hustá síť potrubí o průměru metr až dva, takže lodě zdálky vypadaly jako v drátěné kleci. Potrubí se křížila a větvila ve všemožných úhlech a smysl tohoto systému byl BaolinNdaům •naprosto nejasný, jak řekl Lautensark. Pou¬ze se domnívali, že v tom potrubí se vy¬tvářejí šestirozměrné stavy.
Záď a příď byly zcela hladké. Tam byl průměr nejmenší, pouze 220 metrů. Na¬cházely se tam rovněž vstupy, takže Jak příď, tak záď se daly použít jako přistáva¬cí plochy.

Takže se Tautanbyrk zeptal nejdřív na továrnu a Kuntherherr mu nabídl, že jej do ni pošle.
„Strávíš tam pár let a pomůžeš zhotovit některé součásti pro virtuální lodi. Tentor krát to není žádný tessmí design, naučíš se nové techniky." ;
„A kdy mi vysvětlíš HLAVEL?" zeptal se Tautanbyrk a už se divil termínu virtu¬ální loď. A opět měl pocit, že všechno jde najednou až podivně rychle.
„Jakmile si odsloužíš dobu v továrně," slíbil veletechnik. „Tentokrát se jistě nu¬dit nebudeš. Továrna a lodě jsou důleži¬tější než cokoli Jiného v Deltě. Ty mají skutečně kosmický význam."
Tautanbyrk poprvé věřil, že to s ním, Kuntherherr míní vážně. Na víc se již ne¬ptal a Kuntherherr mu nabídl, aby byl jeho hostem na HLAVELU anebo strávil den na svém ostrově s rodinou. Mohl si teď dělat, co chtěl, Jen nesměl zanedbávat své úkoly.
To rozhodlo. Může se s Viviaree vídat i nadále. Nebude uzavřen v nějakém ko¬lagenu.
Každopádně si to myslel, dokud se s ním Kuntherherr druhý den neodebral do Vir¬tuální továrny a nepředstavil ho řediteli,čtyřiciletému Dosdermorgovi.
Dosdermorg Kuntherherrovi přislíbil, že se Tautanbyrk bude smět podílet na všech důležitých pracích ve Virtuální továrně. A když třetí posel odtransmitoval, choval se k Tautanbyrkovi zdvořile a jako ke ko¬legovi, se kterým se zná již.léta a váží si ho. Představil ho budoucím kolegům a při¬dělil ho k mladému hypertechnikovi Lautensarkovi, který se ho měl ujmout na prv¬ní měsíce.

„Ne, Tautanbyrku. Na to jsem Ještě ne¬měla čas. Proč se ptáš?"Bezpečně věděla, proč se ptá. Pohrává si s ním?
Ale co, říkal si, hlavně ze se zase uvidí¬me! A pracoval vedle své ostatní práce na křeslech, která dorůstala v kokonech. Ve dne v noci myslel na schůzku a její kód znal už zpaměti. Pak se však stalo něco, co zmařilo veškeré jeho naděje.

Zavolal si ho Krapohl a sdělil mu, že si ho žádá Kuntherherr.
„Práci za tebe dodělá Roganwerg," pro¬hlásil vedoucí. „A ty se hned zítra odebe¬reš na HLAVEL a vyslechneš si, co po tobě Kuntherherr chce. Asi víš, oč jde."
„Jo," řekl rozmrzele Tautanbyrk. „Chce, abych pro něj zase dělal. Ale já nechci. Jsem přece svobodný BaolinNda!"
„To máš jistě pravdu," řekl Krapohl. „Ale chceš, aby se náš kolagen... dostal do potíží? Že se nám všem povede hůř, když odmítneš?"
Tautanbyrk pomyslel na Viviaree a že ji třeba už nikdy neuvidí a musel myslet i na přátele. Bylo to k uzoufání. Vše se v něm vzpouzelo, ale následujícího rána stál před transmiterem nastaveným na HLAVEL.
Kuntherherr ho přijal nadmíru laskavě, prohlásil, že jistě již získal dostatečný odstup, že se jistě umoudřil. Tak ať si přesta¬ne hrát na uraženého a uvědomí si, že vše má v životě svůj smysl, i domnělá odmít¬nutí. Vysvětlil mu. že se s ním počítá do budoucna na jednu ze tří důležitých pozic: nástupce Kuntherherra jako třetí posel a veletechnik, správce centrály HLAVELU anebo ředitel Virtuální továrny.
Tautanbyrka by zajímalo, čím to je, že se Kuntherherr najednou tak rozpovídal. Tlačí ho čas? Blíží se Konstituční rok? Vážně v něm vidí svého nástupce? Anebo se dozvěděl o jeho citech k Viviaree a bojí se, že ho ztratí?
Před desetiletími by ho taková nabídka uvedla ve vytržení. Nyní chladně kalku¬loval, jaký kapitál by se z toho dat vytlouct.
Možná je na čase, aby vyžadoval objas¬nění tajemství HLAVELU. Anebo Virtu¬ální továrny. Kolem tohoto kolagenu bylo zřejmě velké tajemství. 7

Hovořila k počítači. Tautanbyrk jí sko¬ro nerozuměl. Většinou hovořila v číslech, patrně v kódech. Designér měl pocit, že ve skutečnosti nemluví k počítači, ale k bráně a že Její kódy něco způsobují. Ale to byl samozřejmě nesmysl. Patrně někde tam venku byla ukrytá stanice a s tou ko¬munikovala.
„Zhruba by se dalo říct, že něco mě¬řím," vysvětlovala mu s úsměvem, když si všimla, Jak je zmatený. „A to by bylo pro dnešek všecko. Odvezu tě nazpátek ke kolegům. Kdy se můžu stavit pro ta křes¬la?"
„Ozvu se ti, jestli smím," řekl rychle. „Pospíším si."
„To je od tebe milé. Jak ti mohu podě¬kovat?"
„Třeba... třeba bychom se mohli ještě setkat," navrhl, když sebral veškerou od¬vahu. „Já jako... rád bych se dozvěděl víc o tobě, nejen o tvé práci..."
Věděl, že je to nemotorné, bylo to popr¬vé, kdy nějakou ženu žádal o schůzku, a na chvili si myslel, že to zkazil.
Ale ona se usmála znovu a přikývla. „Uvidíme. Dám ti kód, přes který mě kdy¬koli a kdekoli zastihneš. Ozvi se, jakmile budeš hotový, ukážu ti svůj ostrov."
„Máš... partnera?"

„Pomůžeš mi je naložit?"

zeptala se a on by! rád, že ho požádala. Radoval se z každé minuty, kterou s ní mohl být. Nechápal sám sebe, něco takového dosud nezažil. Ze by to byla ona zamilovanost, o níž ho¬vořili starší kolegové, kteří již měli rodi¬ny?
Byl přímo nadšený, když mu nabídla, že mu předvede technobox a své pracoviště. Ohlásit se u Krapohla s celkem slušným zdůvodněním, že musí Viviaree pomoci s instalací kmenů Pak zaletěl hluboko do Delty směrem k eolové bráně.
„Pracuji tam a u standardní brány," řek¬la mu Viviaree. „Ale co dělám, to bys ne¬pochopil, je to složité. Vlastně se pořád pohybuji mezi oběma branami."
Brzy byli tak blízko k eolové bráně, jak se s Kuntherherrem nikdy nedostal. Vy¬padala jako obrovská bílá koule a navzdo¬ry zapnutým filtrům zářila až na můstek technoboxu, Viviaree mu řekla, že „kou¬le" má průměr 190 kilometrů.

V designu ho přijati s otevřenou náručí. Roganwerg byl opět jeho kolegou a Krapohl stále přímým nadřízeným. Konečně mohl po libosti vytvářet a vyvíjet kmeny Tessmů. Tak to šlo po tři roky a Již tu byla zase řeč o případném povýšení, když se Tautanbyrk poprvé setkal s Viviaree.
Viviaree byla žena, ženská komponenta se projevovala jen ve vyzařování. Měla jinak stejně bílé a bezpohlavní tělo jako Tautanbyrk.Poslali ji za ním, aby mu osobné před¬nesla svá přání ohledné jistých kmenů Tessmů, kteří měli zvýšit výkonnost její kosmické lodi typu technobox.Technoboxy byly kostky všech velikostí od hrany o délce několika metrů až po stometrové. Její box měřil 34 metry.
Šlo jí hlavně o údržbu jistých technic¬kých zařízení a o odstraňování odpadu z mikrooblastí, na což miniaturizovaní ro¬boti nestačiti. Navíc potřebovala dvě nová tessmí křesla, hmyz nežil věčně, jeden velkotessma jí umřel a ten druhý už dosá¬hl kritického věku.
Tautanbyrk se dal rovnou do práce. Mohl si to dovolit, protože s projekty, na kte¬rých momentálně pracoval, byl v předsti¬hu. Za tři týdny si mohla vyzvednout kme¬ny Tessmů, ale na křesla potřeboval .víc Času.

„Za normálních okolností bys nikdy ne¬mohl na Most vstoupit," slyšel Jako ve snu. „Otevřel se ti jen díky mně. Stále jsem byl nablízku a dával jsem pozor, aby té nevtáhl vesmír. Už dávno Jsem věděl, co máš v úmyslu, a byl jsem na to připravený. Do¬stal jsem zprávu, že jsi vnikl na tento ko¬lagen, a nechal jsem tě jednat až do urči¬tých mezí, abys vidci, co to obnáší, abys sám věděl, kde jsou tvé meze. Doufám, že tě tenhle výlet konečně poučil!" .'Takhle naštvaného ho Tautanbyrk ještě nezažil.
„Nemohl jsem, nechtěl jsem," koktal. „Most se dá použít jedině s propustkou,"

přerušil ho Kuntherherr. „Já svou propust¬ku nosím v sobě. Měl jsi vidět a poučit se. Vidět, co jsi ještě vidět neměl, a poučit se, že Ještě dlouho nebudeš dostatečně zralý, abys mohl vstoupit na Most, který spojuje všechna místa a časy. Doufám, že šitu lek¬ci vezmeš k srdcí a budeš napříště trpěli¬vější Anebo si mám najít jiného asisten¬ta?"
V prvním popudu chtěl Tautanbyrk nad¬šeně přisvědčit, tak ponížený se cítil, na¬konec však zavrtěl hlavou a tise Špitl ne.
'„Takže v pořádku Tak jako tak jsi nyní viděl část Nekonečna. Tím se nějaký čas zabavíš. Další pokus by tě stál život, to mi věř. Dovoluji ti navštěvovat tento kolagen a dohlížet na kolonie Tessmů, ale k Hřibu se nepřibližuj. Podívat se smíš, dotýkat ni¬koli."
Tautanbyrk tuto logiku nechápal. Do dómu se přece může dostat jedině za pří¬tomnosti Kuntherherra a Jeho propustky, ale přikývl a přísahal, že se bude držet po¬kynů.

Statečně kráčel.

Když se otočil, viděl za sebou jen mlhu, žádnou cestu zpátky. Pře

konával vzrůstající paniku. Ještě krok.
A další krok ' ,. : ;
Na konec Mostu neviděl a neviděl ani za sebe. Strach v něm nezadržitelně vzrůs¬tal.
Automaticky šel dál, nepřemýšlel, a na¬jednou stál uprostřed pronikavě jasného vesmíru, jímž Most vedl. Vpravo a vlevo viděl rej jisker, bylo tam vše hvězdy, Čer¬né díry, planety a galaxie, a zdálo se, že to vše se točí kolem něj. /
Roztočila se mu hlava. Chtěl řvát, ,a^e nemohl. Vrávoral, ale neměl se čeho chy¬tit. Nohy ho nesly k levému kraji Mostu, k bezedné propasti času a prostoru. Marně se snažil ovládnout tělo, ještě dva kro¬ky do nicoty, ještě jeden... ;
Náhle ho cosi zezadu chytilo a stáhlo nazpátek. Stál na jedné noze a prudce se otočil. V první chvíli viděl Jen nějakého BaolinNdau, který ho táhne dál od okra¬je a potom zpět tam, odkud přisel, do mlhy.
Potom cítil, že ho Kuntherherr zachrá¬nil před jistou smrtí anebo před něčím, co bylo horší než smrt.