Kde je vina velká, může se k ní přidružit také ještě větší milost. Taková událost způsobuje vnitřní proměnu, která je nekonečně závažnější než politické a sociální reformy, jež vesměs k ničemu nejsou v rukou lidí, kteří sami nejsou v pořádku. Na to se stále znova zapomíná, poněvadž jsme fascinováni poměry kolem nás, a proto strnule stojíme, místo abychom zkoušeli svá srdce a svě¬domí. Každý demagog z těchto lidských slabostí těží tím, že s po¬křikem co možná největším poukazuje na to, co je vnější a co není v pořádku. V prvé řadě a absolutně rozhodujícím způsobem však není v pořádku člověk.
Němec má dnes jedinečnou možnost obrátit svůj pohled k vnitř¬nímu člověku, i když jeho vnější život je těžký. A tím by mohl napravit hřích opomenutí, který se těžce dotýká celé naší kultury: všechno se dělalo pro venek, vědy člověk zušlechtil do nepředsta¬vitelnosti, techniku vystupňoval do nezměrnosti, avšak člověka samého, jenž by měl tyto nádherné věci rozumně řídit a spravovat, toho jednoduše předpokládáme, aniž bereme v úvahu skutečnost, že mravně a psychologicky není těmto změnám ještě vůbec při¬způsoben, ale že se naivně, jako nějaký černoch těmito nebezpeč¬nými hračkami kochá, a přitom vůbec netuší, jaký stín za ním číhá na příležitost, aby ji uchopil lačným chvatem a obrátil ji ja¬ko zbraň proti ještě nedospělému, dětinsky nevědomému člověku. Kdo jiný onu bezmoc, ono vydání napospas temné moci zažil bez¬prostředněji než právě Němec, který padl do spárů Němců?

Není to jen německý osud, ale je to i osud evropský. My všichni můžeme poznat stín, který se vznáší za člověkem této doby. Ne¬musíme Němci vyčítat ďábelského skřeta. Skutečnosti mluví sro¬zumitelnou řečí, a kdo této řeči nerozumí, tomu není pomoci. Kaž¬dý musí vlastně vypátrat sám u sebe, co je potřeba s tou strašlivou vizí udělat. Vždyť to opravdu není nic zanedbatelného, když člověk ví o své vlastní vině a o svém vlastním zlu, a není to zrovna výhra, když ztratí svůj stín z očí. Vědomí viny má totiž tu přednost, že člověk je v důsledku toho schopen na své vině něco změnit nebo zlepšit. Co zůstává v nevědomí, to se jak známo nemění nikdy, jen ve vědomí se dají provést psychologické korektury. Vědomí viny se proto může stát mocným morálním popudem. Při každé léčbě neurózy se musí vyhledat stín, jinak se nic nemůže změnit (což ostatně není žádná nově objevená pravda). V tomto ohledu spolé¬hám na ty části těla německého národa, které zůstaly zdravé, že z těchto skutečností vyvodí závěry. Bez viny není bohužel žádné duševní zrání a žádné rozšíření duchovního horizontu. Copak to říkal Mistr Eckhart?: „Proto Bůh také zavěsil bídu hříchu nejčas¬těji právě nad lidmi, které chtěl vyvolit k velikým věcem. Pohleďte přece: kdo byl našemu Pánu milejší a příjemnější než apoštolové? Nezůstal ani jeden, jenž by neklesl, všichni byli smrtelnými hř횬níky!"

„Připodobnění Bohu" nepozvedá člověka k božství, nýbrž jen k vypínavosti a podněcuje v něm všechno zlé. Vzniká ďábelská karikatura člověka, která je pro všechno lidské nesnesitelná. Tím¬to spratkem je člověk trýzněn, a proto trýzní jiné. Je sám v sobě rozštěpen, je smíšeninou nevysvětlitelných rozporů. To je obraz hysterického duševního stavu nebo „bledého zločince", abychom mluvili jako Nietzsche. Osud konfrontoval Němce s jeho vnitřním soupeřem: Mefistofeles je konfrontován s Faustem a Faust už ne¬může říkat: „Tak tohle bylo jádro pudlíka," ale musí dodat: „To je můj rub, mé alter ego, můj bohužel až příliš skutečný, už nepopi¬ratelný stín."

Je to veliký problém v oblasti celého křesťanstva: kam se poděla autorita dobra a práva, která byla až dosud metafyzicky zakotve¬na? Je to skutečně jen brutální síla, která rozhoduje o všem? Je poslední instancí skutečně jen vůle člověka, který má právě moc? Kdyby Německo zvítězilo, člověk by něčemu takovému mohl skoro uvěřit. Jelikož však tisíciletá říše násilí a bezpráví trvala až do svého definitivního zhroucení jen několik málo roků, dalo by se z toho vyvodit poučení, že žádný strom přece jenom neroste do nebe a že ty druhé síly jsou přinejmenším stejně tak činné, aby koneckonců zničily násilí a bezpráví, a že se proto nevyplácí stavět na nesprávných výchozích zásadách. Ale tak rozumně to bohužel ve světových dějinách vždycky nechodí.

Němec musí pochopit rozhořčenost světa. Vždyť se od něho přece očekávalo něco docela jiného. Všichni uznávali jeho nadání a zdat¬nost a nikdo nepochyboval o jeho schopnosti vykonat něco veliké¬ho. O to hlubší bylo zklamání. Už kvůli německému osudu nesmí teď Evropan propadnout klamu, že všechno zlo je lokalizováno v Německu. Spíš si musí uvědomit, že německá katastrofa je jen krizí evropské nemoci vůbec: už dávno před Hitlerovou érou, ba ještě před první světovou válkou se ukazovaly první symptomy duchovní proměny Evropy. Středověký obraz světa se rozpadl, zmi¬zela metafyzická autorita nadřazená tomuto světu a vynořila se znovu v lidech. Vždyť Nietzsche předpověděl, že Bůh je mrtev a že jeho dědicem se stane nadčlověk, fatální tanečník na laně a blá¬zen. Je to nezměnitelný psychologický zákon, že projekce, která se stala vratkou, se opět vrací ke svému počátku. Když tedy někdo přijde na podivnou myšlenku, že Bůh je mrtev nebo že vůbec ne¬existuje, psychický obraz Boha, který představuje určitou dyna¬mickou a psychickou strukturu, se vrací zpět do subjektu a vytváří „podobnost Bohu", totiž všechny vlastnosti, které patří jen šílené¬mu člověku, a vedou proto ke katastrofě.