flotila

Stále narůstající flotila Šaogenských hraničářů podporovaná flotilami Mnichů a jiných galaktických inteligencí z centra galaxie obléhala nyní už několik týdnů ústřední svět Traalu. Wolkenortský du¬chovní pastýř Sedmihlásek, tedy duchov¬ní a světský vůdce národa, kontroloval obklíčení z paluby své obrovské lodi WOLKENORTSKÉHO SRPKOVÉHO KŘÍŽE.
Proti více než deseti tisícům lodí stálo ještě skoro šest tisíc traalských lodí, z nichž polovina byly prakticky vraky. Vel¬ké bitvy přecházely v urputné a stále menši potyčky. Zvláště od té doby, co Perry Rhodan a jeho druhové zmizeli v té kouli, kte¬rá se tak náhle objevila, a vydali se pát¬rat po BaolinNdaech. Sedmihlásek před¬stíral útok, aby Jim umožnil co možná nerušený vlet. Od té doby o nich nesly¬šeli.
Nyní musel duchovní pastýř provést roz¬hodující úder.

Z toho

už bylo blízko k podezření, že perforovaná mrtvola Kallie Nedrunové i toho Centrifaata v galornském Draku byly výsledkem vybuchlých nanokolon.
„Znáte Shabazzu?" zeptal jsem se.
Tautanbyrk opáčil, že ne. Pouze jméno. Snažil jsem se nedal najevo zklamání.
Kdo je to? Proč s námi bojuje? Proč bo¬juje proti Thoregonu Galorňanům, Nonggům, BaolinNdaům?
Tautanbyrk své vyprávění zakončil tím, že on a Viviaree týdny doufali v záchra¬nu. Využili čas a z prostředků technoboxu vyvinuli atomovou bombu, která by do¬kázala HLAVEL a snad i kolonu zničit během několika hodin. Kdyby seji ovšem podařilo dostat na místo určení.
Ale když i nadále marné Čekali na po¬moc a nemohli se odvážit ze standardní brány, uložili se do umělého hloubkového spánku, z něhož je měla vzbudit automa¬tika, až se v tunelu ukáže nějaká loď, kte¬rá chce proniknout do Delty.
A právě to se stalo.
Viděli, s jakými obtížemi semusí KAURRANG potýkat, a rozhodli se ak¬tivně zasáhnout.
„My se do Delty vrátit nemůžeme," řekl Tautanbyrk, „dokud si nebudeme jistí, že se už nevysílá rozkaz k sebevraždě. Ale vám bychom vlet umožnit mohli. Budouc¬nost Delty Je zřejmě pouze na vás..."

Tautanbyrkovi a Viviaree

se podařilo technobox energeticky zakotvit v jedné ne¬aktivní zóně tunelu. Potom opět systémy vypnuli. Rozhodli se, že budou Čekat na pomoc, protože jejich jedinou nadějí bylo, že někde jinde někdo zaznamená události v Deltě a příslušně se podle toho zachová.
Oba byli přesvědčení o tom, že veškeré neštěstí vzešlo z nanokolony, že infiltrovala řídicí centrálu HLAVEL a rozpoutala ka¬tastrofu. Tautanbyrk si byl dokonce jistý, že za tím je ona „dobrá duše" Shabazza.
Shabazza!
Znovu to jméno! Vždyť i kvůli ní jsme potřebovali navázat s BaolinNday kon¬takt. A teď s ním začínají sami. Shabazza se zřejmě skrývá za veškerým neštěstím,. které nyní a v posledních letech bylo způ¬sobeno ve vesmíru. Poštvala na Galaktiky Goeddu a mohla za. Goujirreze, z Norrowwonu vyvolávajícího Chaos. A pracuje s nanokolonami. Tedy aspoň. s Jednou.

Stejně to bylo zajímavé. Když jsem představil druhy a sebe, BaolinNda se na chvíli zatvářil překvapeně. Jako by mé jméno už někdy slyšel.
Nato se zeptal, jestli nejsme záchranná expedice Thoregonu, a to jsem v principu mohl potvrdil. Sice jsme nebyli vysláni kvůli jejich záchraně, ale to, co jsme v poslední době dělali tak jako tak s Thoregonem souviselo. A můžemeli pomoci, samozřejmě pomůžeme. .
Tautanbyrkovi a jeho družce jako by se
ulevilo. Jako by nebyli ještě ztraceni. Ponechal jsem je v té víře, dokud jsem se nedozvěděl, co se v Deltě stalo. Už teď mi bylo jasné, že se nevrátíme, dokud sineuděláme představu přímo na místě.
Tautanbyrk vyprávěl o nanokoloně a o svých obavách. O tom, jak odešel od třetího posla a jak byl s Viviaree v technoboxu náhodou poblíž standardní brány, když v Deltě vypukl chaos. Nepřerušoval jsem ho, když líčil, jak se v bráně zachrá¬niti. Byli napůl v bezvědomí, napůl Šílení, když je tunel konečně vtáhl a když zmlk¬ly vražedné příkazy. Do tunelu podle oče¬kávání nedosahovaly.
I Tessmové na palubě technoboxu se zklidnili. Byli ušetřeni amoku, ale to si BaolinNdaové ve vlastním zmatku ani neu¬vědomili. Opět se začlenili do struktur, z nichž se uvolnili, a vytvářeli funkční celky.

Tautanbyrk zopakoval, že v normálním kosmu nemohou existovat, protože je tam příliš nízký psionický tlak Do Delty se

vsak rovněž vrátit nemohou, protože by
se v ní museli zabít.
Chtěl jsem po něm, aby mi to blíže vy¬světlil. Zatím k nám přistoupila i Vivia¬ree.
Všechno na nich připomínalo loutky nebo dětské panenky. Byli toporní. Ale jejich oči měly silný výraz. Kulatostí se zdály velké, byly žluté a měly tmavozele¬nou duhovku, v níž se leskly Černé panen¬ky. Jejich pleť byla bez vrásek. Kupodivu vsak měli mimiku, zřejmě díky těm očím. Dokázali vyjádřit údiv a úžas a možná se i smát, kdyby byl důvod k smíchu.
Ten vskutku neměli; Tautanbyrk pokra¬čoval ve vyprávění. Divil jsem se, jak ote¬vřeně mluví s cizinci, ale zřejmě se v něm toho za poslední léta nahromadilo tolik, že zkrátka potřeboval vrbu.
Vše začalo tím, že do Delty vnikla cizí
• kosmická loď a přivezla takzvanou nanokolonu, kterou už tisíce a tisíce let pova¬žovali za ztracenou. Vyprávěl nám svůj příběh „tessmího designéra" v jakémsi „kolagenu", pak své slasti a strasti, které prožíval jako asistent třetího posla Kuntherherra. Když se letmo zmínil o Ce Rhiotonově návštěvě, přerušil jsem ho, že to jméno znám a že Ce Rhiotona dokonce hledáme.

Tautanbyrk

Jmenoval se Tautanbyrk a označoval se za mužského BaolinNdau. Druhá bytost se jmenovala Viviaree, byla žena a jeho partnerka. Nebyly mezi nimi patrné žád¬né rozdíly. Vše, co mi Tautanbyrk říkal, translátor okamžitě tlumočil, takže to sly¬šeli všichni.
• Dozvěděli jsme se, že v tomto „výklen¬ku" v tunelu jsme v bezpečí před psionickým prouděním. Ale nikoli před časovým posuvem. Jak se přesně projevoval, nedo¬kázal Tautanbyrk říct. Tvrdil však, že se může jednat maximálně o pár dnů. BaolinNdaové tomu tunelu říkali standardní brána a jednalo se o spojku mezi naším vesmírem a jejich životním prostorem baolinskou Deltou, která se, jak jsme tu¬šili, nacházela mimo proudění psionické hmoty.
Zřejmě Jsme přibyli ve velice špatný čas.
Tautanbyrk nám sdělil, že v Deltě došlo ke katastrofě. Říkal, že on a Viviaree jsou možná poslední svého národa. Pouze tu¬nel je chránil před tím, co naplňovalo Del¬tu pokud jsme mu dobře rozuměli, už asi šedesát let.
Otřáslo to mnou. Jak dlouho jsme hle¬dali tento národ, který vytvořil arzenál a plány pro Heliolské tvrze! A když je ko¬nečně najdeme... vylovíme jen dva po¬slední BaolínNday.

Aagenfelt

jim šel naproti a potom se s oběma cizinci dostavil na můstek. Vypa¬dali jako nepovedené plastikové loutky s velkými hlavami a pohybovali se trhaně.
Jeden z nich hned převzal od totálně vy¬čerpaného Ertrusana řízení. Za pár vteřin se „let" KAURRANGU zklidnil. Vibrace ustaly a my zrychlili. Swoonové se i na¬dále starali o plný výkon pohonu a BaolinNda manévroval či manévrovala? koridory psionického krupobití, až jsme se konečně dostali do oblasti klidu a byli z toho nejhoršího venku.

Dopadl jsem do křesla a vydechl; si. Kreyn jen tupě dřepěl na zemi a hlavu, si složil na kolena. Bullymu pořád ještě ne¬docházelo naše štěstí a ostatní Jen civěli na naše malé zachránce.
Ten, který neřídil, ke mně přistoupil.

„Může jim Aura vyslat zprávu?"

zeptal jsem se Ská. Přisvědčila. „Ať jim tedy sdě¬lí, že už nedokážeme odolávat psionickému tlaku. Náš pilot je vyčerpaný a nemů¬že najít žádný další průchod. BaolinNdaové ale mohou přejít k nám na palubu, pokud budou dost rychlí. Ve volném kos¬mu se jim rádi pokusíme pomoci."
Chvíli trvalo, než přišla odpověď.
BaolinNdaové my je skutečně našli! sdělovali, že ve volném kosmu nemohou žít. Prosí, aby směli zakotvit technobox na KAURRANG, přejít k nám a sami převzít řízení.
To bylo další překvapení. Zpočátku jsem váhal, jenže váhání jsme si dovolit nemoh¬li. A tak jsem souhlasil. Jen aby Kreyn do té doby vydržel!
Aura sdělil BaolinNdaům souhlas a skoro současně se kostka dala do pohy¬bu a pronikla našimi štíty, jako by vůbec neexistovaly. Přirazila a energetickým tu¬nelem prošly dvě humanoidní bytosti vy¬soké asi metr deset. Průchody se opět uza¬vřely a kostka dál kotvila na KAURRAN.GU.

Kostka se rychle blížila.

Nebyla veliká.
„Kostka vystřelila lano!" hlásil Bull. „Snadno prorazila ochrannýma Štítama KAURRANGU!"
„To není útok!" vykřikla Ská. „Opaku¬ji. Aura říká, že to není útok."
Cizí loď měla délku hrany 34 metry. Lano se k nám přichytilo a procházely jím elektrické impulsy, jak hlásil Aura.
„Je to jazyk," řekla Ská. „Jednoduchý, ogický jazyk. Translátory to snadno pře¬loží."
„Pokračuj, Pouličně!" obrátil jsem se na Kreyna. „Slyšel jsi. Teď se musíme udr¬žet."
„Já už nemůžu," zasténal, ale seděl a dál pilotoval.
Pohony zoufale bojovaly se silami pří¬rody.
A pak přišel překlad impulsů: Na palu¬bě lodi, které říkají technobox, jsou.dva BaolinNdaové jménem Tautanbyrk a Viviaree a prosí nás o pomoc!. Sami jsou v nouzi. „To není možný," hles! Bull. „Tohle je
výplod šílenýho mozku."

Ertru¬san

„Vždyť jsem to povídal," zavrčel Ertru¬san. „Těch průchodů je víc, ale'ustavičněse mění. Jen musím rychle najít jinej. Ne¬vím, jak dlouho to ještě vydržím."
Připadalo mi to jako zázrak. Už pět mi¬nut jsme letěli proti proudu, sice pomalu a otřásali jsme se, ale mířili jsme tím správ¬ným směrem. Měl jsem pocit, že už vidím konec tunelu...
Pak se stalo něco, čeho jsme se všichni obávali. Kreyn dospěl ke konci svých sil. Snažil se, ale KAURRANG už jen přešla¬poval na místě.
„Možná bysme mu měli vyhovět," ozval se Bull. „Jen Jednou. Slib mu cokoli."
Váhal jsem. Principy jsou principy, ale nemá přece jen pravdu? Vibrace byly stá¬le silnější. Už Jsem otevíral ústa, ale tu Ská Kijathe cosi vykřikla a ukázala na hologram. Na kterém se k nám blížila jakási kostka nebo snad my k ní.
„Co to je?" zeptal se Bully. „Útok? Strážní loď?"

„Já říkám ne,"

řekl jsem. „Nedám se vy¬dírat. Styď se, že chceš těžit z naši nouze. Buď mluvíš pravdu a provedeš nás krupo¬bitím bez zvláštního přídělu, anebo sis to s těmi koridory vymyslel."
„Nevymyslel!" vykřikl.
„Tak nás jimi proveď," pronesla Mondra. „Ukaž nám jednou, že jsi k něče¬mu." , ' :
„Jenže on není," přidal se Tautma. „Pus¬tě kecá."
Kreyn se na ně zahleděl, pak na mne. Pěsti měl zaťaté. Chvíli jsem si myslel, že se na mě vrhne.
„Tak dobře," zařval nakonec, až mi za¬lehlo v uších. „Já vám to dokážu,"
A tak jsme se dali znovu na cestu. Opět jsme bojovali s proudem a zpočátku se zdálo. Že dopadneme úplně stejně jako po¬prvé. KAURRANG zpomalil. Poulton Kreyn soustředěně seděl v křesle a řídil. Silně se potil.
„Co říká počítač?" zeptal jsem Se Ská. „Je tu nějaké srovnání s předchozím po¬kusem?"
„Jsme rychlejší. Brzdí nás to o padesát procent méně. To znamená, že Kreyn sku¬tečně našel nějaký průchod."

„Ty?"

zeptal jsem se. „Co bys zvlád?"
„Co asi? Mám pocit, že jsem na holo¬grafiích viděl mezery v té hmotě. Jsou tam, . i když je náš počítač nezjistil. Lidská in¬tuice je vždycky víc než počítač, zvláště etruská. Viděl jsem mezery a dokážu jimi proletět, když Auru odpojíme jako auto¬pilota a budu moct řídit manuálně. Jsou proměnlivé a nevypočitatelné, ale při od¬povídajícím posílení..."
„Posílení?" Rázem se ve mně rozezněl poplach. Je to trik, aby dostal zvláštní pří¬děl jídla? Následující slova to potvrdila.„Hladový pilot není dobrý pilot. Mam
li vás dostat skrz ty kroupy, potřebuju něco mezi zuby. A tím myslím něco rozumné¬ho, ne žádnou dietu. Kdyby tak bylo na palubě prase..."
„Na to zapomeň," řekl Bully. „Vyprávíš nám taky nějakou fantazii a kladeš si po¬žadavky. Když ti vyhovíme, nacpeš si nácka a pak zjistíš, že to proletět nejde."
„Vyjednávám Jedině s Perrym Rhodanem," odsekl Ertrusan.

Nakonec

se vstupem do koule souhlasi¬li i Ská a Ertrusan. ,
„Takže to zkusíme," řekl jsem. Nebez¬pečí jsem nepodceňoval, ale utěšoval jsem se tím, že v nejhorším případě nás to krupobití vyhodí zase tady a v tom úplně nejhorším případě uběhne příliš mnoho času.Už od prvopočátku to bylo marné. Vnik¬li jsme do tunelu, ale dlouho jsme „kru¬pobití" odolávat nedokázali. Udrželi jsme se tak dvě minuty, pak nás to zase vyplivlo.
„Tohle je určitě psionická hmota," pra¬vil Tautmo AagenfeIt. „Jsem si tím takřka jistý. Proto ty časové posuvy. Podívej..." Ukázal na data, která jsem nedokázal hned interpretovat. „Tohle Jsou podle mě hod¬noty pro psionické záření. A to, co vidíme jako žhnoucí kroupy, je skupenství psionické hmoty, která sem proudí z nějakého neznámého místa. Vyhasne, jakmile se vyvine z koule. Aura to jistě potvrdí."
„Dejme tomu, že máš pravdu," řekl Bul¬ly. „Pak by ta hmota přicházela z nějakýho nadřazeného vesmíru."
„Anebo z nějaké bubliny v něm," při¬kývl Aagenfelt.
„Ale kdyby se nám podařilo tak dlouho letět proti proudu, až bychom proletěli jeho ústím, tak bychom se tam dostáli, ne?"
„Pokud dvě a dvě jsou Čtyři, tak ano," řekl fyzik a podíval se na Mondru, jako by právě udělal kdovíjak báječný vtip. Tiše se zasmála.
? „Možná bych to zvlád," ozval se Poulton Kreyn.