Avšak buďjak bud', německý duch se tehdy před svou problematikou neschovával. O tom, co se dělo v době Goethově, se zmiňovat nechci. Ale Goethe předložil jako prorok svému národu Fausta se smlouvou s ďáb-lem a s vraždou Filemona a Baucidy. Když Jakob Burkhardt ří¬ká, že Faust rozezvučel v duši Němce strunu, musel Faust dozní¬vat. U Nietzscheho narážíme na ozvěnu nadčlověka, amorálního pudového člověka, jehož bůh je mrtev, a on sám se přirovnal k bož¬ství nebo spíše k démonii a je mimo dobro a zlo. A kam se u Nietz¬scheho podělo to, co je ženské, kam se poděla duše? Helena zmizela v Hádu a Eurydika se už nevrací. Ohlašuje se osudová travestie zapřeného Krista: nemocný prorok je sám Ukřižovaný, ba při po¬hledu ještě více zpátky je to sám rozsápaný Dionýsos-Zagreus. Neboť šílící prorok ukazuje zpět do dávnověku, který se stal pod¬světím. Jeho zážitek vnitřního povolání je u něho skučící lovec, bůh šumících lesů a opojení, divoch všecek posedlý duchy zvířat.
Tak jako Nietzsche na schizma křesťanství prorocky odpovídá uměním myšlenky, odpovídá na ně jeho bratr Richard Wagner uměním citu, uměním hudby. Hlučně a opojně vyplouvá germán¬ský dávnověk, aby vyplnil zející průlom církve. Wagner se zachra¬ňuje Parsifalem, což mu Nietzsche nemůže odpustit, avšak hrad svatého grálu zmizel do neznámé země. Poselství bylo oslyšeno a znamení přehlédnuto. Jen orgiasmus se roznítil a rozšířil se jako epidemie. Opojný bůh Wotan zvítězil. To odposlouchal Junger (v Mramorových útesech) správně: divoký lovec přichází do země a s ním epidemie posedlosti, větší než vše, co v tomto ohledu kdy produkoval středověk. Nikde na světě nehovořil evropský duch zřetelněji než v Německu a nikde nezůstal tragičtěji nepochopen.
Teď Německo zakusilo smlouvu s ďáblem a její nevyhnutelné následky, je rozsápáno jako Zagreus, zhanobeno divochy svého Wotana, obelstěno o zlato a světovládu, pošpiněno výměty nej¬hlubší propasti.

Ale ďábel (skrze nešťastné založení říše v r. 1871) vyšel vstříc německému duchu vnadidlem moci, materiálního vlastnictví a ná¬rodní pýchy a přiměl národ k tomu, aby své proroky napodoboval a bral je doslova, ale aby je nepochopil. A tak se duchovní Němec dal svést těmito neblahými klamy, dávno známými satanskými pokušeními, místo aby se zabýval bohatstvím svých duševních možností, které mu právě díky velkému napětí mezi jeho vnitřními protiklady poskytovaly výhodu. Němec zapomněl na své křesťanství, svého ducha prodal za techniku, svou morálku vyměnil za cynismus a své nejvyšší snažení zaprodal silám ničení. Všichni ostatní jistě dělají něco podobného, existují však opravdu vyvolení lidé, kteří něco takového dělat nesmějí, protože by měli usilovat o vyšší poklady. Německý národ každopádně nepatří k těm, které se mohou beztrestně kochat mocí a vlastnictvím. Zamysleme se nad tím, co pro Němce znamená antisemitismus: pokouší se nej¬větší vlastní chybu vymýtit v někom jiném. Už jen na tomto sym¬ptomu by býval Němec mohl poznat své zhoubné scestí.
Po poslední světové válce měl svět začít přemýšlet, a především pak Německo, které je vlastním orgánem evropské problematiky. Avšak duch se proměnil v „ne-ducha", odvrátil se od svých rozho¬dujících otázek a hledal řešení ve své vlastní negaci. Jak jiné to bylo v období reformace. Na nedostatečnost tehdejšího křesťan-ského světa odpověděl německý duch činem reformace: způsobem odpovídajícím německému uvolňování páru protikladů - poně¬kud příliš extrémně - bylo s vaničkou vylito i dítě.

To, co jsme teď zažili v Německu, je jen první výbuch všeobec¬ného duchovního odcizení, invaze nevědomí do prostor zdánlivě obstojně uspořádaného světa. Celý národ a navíc nesčetné miliony lidí z národů jiných byly strženy do krvavého šílenství zničující války. Nikdo nevěděl, co se s ním děje, nejméně pak Němec, který se svými vedoucími psychopaty dal hnát na jatka jako zhypnoti¬zovaná ovce. To je ostatně povaha vyvolenosti Němce, že vůči du¬chovnímu nebezpečí, které doléhalo na Evropu, projevil nejmenší odpor. Na základě svého nadání by snad Němec mohl být i tím, kdo by z prorockého případu Nietzscheho dokázal vyvodit závěry, které by mohly Evropu před katastrofou zachránit. Nietzsche je německý až do poslední nitky své povahy, až po nepochopitelný, výlučný symbolismus svého šílenství. Z psychopatické slabosti se zabývá „plavou bestií" a „nadčlověkem". Jistě to nebyly zdravé prvky německého národa, které těmto patologickým fantaziím po¬mohly k úspěchu, jenž překonal vše, co zde až dosud bylo. Spří¬zněná slabost německé povahy se pro hysterické fantazie tohoto druhu ukázala jako přístupná i přesto, že Nietzsche nejen velmi kriticky smýšlel o německém šosákovi, ale sám kritice poskytl rozsáhlou útočnou plochu. Německý duch tak opět dostal cennou příležitost k sebepoznání - a propásl ji. Co všechno by se tehdy dalo poznat ze sentimentálnosti a přepjatosti Wagnerovy hudby.

Od nepamětných dob byla příroda vždycky oduševně¬lá. Teď žijeme poprvé v odduševnělé a odbožštěné přírodě. Nikdo nepopře významnou roli, kterou v minulosti hrály tyto síly lid¬ské duše označované jako „bohové". Pouhým aktem osvícenství přestali sice přírodní bohové platit, ne však příslušné psychické faktory, jako je například sugestibilita, nekritičnost, úzkostnost, sklon k pověrám a předsudkům, zkrátka všechny známé vlastnos¬ti, které umožňují posedlost. Ačkoli je příroda odduševnělá, jsou psychické podmínky, které produkují démony, stejně aktivní jako předtím. Démoni také skutečně nezmizeli, ale jen změnili podobu. Staly se z nich nyní nevědomé psychické síly. S tímto resorpčním procesem šla ruku v ruce vzrůstající inflace já, což se dost zřetel¬ně projevuje asi od 16. století. Člověk konečně začal vnímat psy¬che, začal dokonce objevovat nevědomí, což - jak dokazuje histo¬rie - byla zvlášť trapná záležitost. Vždyť člověk si myslel, že se vypořádal se všemi přízraky, a tu se ukázalo, že už sice nestraší v komoře mezi harampádím nebo na staré zřícenině, ale patrně v hlavách zdánlivě normálních Evropanů. Rozšířily se tyranské, obsedantní, entuziastické, zaslepující ideje a lidé začali věřit nej¬absurdnějším věcem, jak to právě dělají posedlí šílenci.